Tak tady je to slibované povídání o našich holkách kočičích.
Další Týny koťata jsou 3 zrzavé holky. Mánička byla a je nejmenší - odtud také její jméno. Asi nejvíce podědila povahu po mámě. Je to děsná pohodářka. Moc ráda se s ostatníma kočkuje a zároveň je to taková opečovávatelka. I když je nejmenší, nenechá si od sourozenců nic líbit. Když se v ní nastřádá nevybitá energie, tak je pak jak neřízená střela.
Podezřívám ji, že má někde tlačítko "turbo", a to když zapne, tak proběhne byt několikrát tam a zpět a vyhopsá a vyšplhá na co se dá. Zkoušela jsem ji natočit na kameru, ale to se nedá stihnout - Turbo Máňa je jen šmouha nebo ze záběru zmizí úplně. Když se dostatečně zadýchá, funí jak lokomotiva.
Chodí pak po místnosti, uši stažené dozadu, ocasem mrská sem a tam a vyloženě čeká na jakýkoli podnět celou akci zopakovat. Onehdá jsem ji chtěla proto vyhnat ven a ozbrojila jsem se na to plácačkou na mouchy. No a co byste řekli? Neutekla, začala se s plácačkou prát a od té doby je to její nejoblíbenější hračka. Už jich zlikvidovala pěknou řádku. 
Zato druhá zrzečka, která je z holek největší, se bojí téměř všeho. Je velmi opatrná, ale zároveň hodně zvědavá, takže je legrace pozorovat, jak se v ní tyhle dvě vlastnosti občas perou. Když přijde návštěva, je ovšem Amálka neviditelná. Je to taková naše princezna. Alespoň se nosí jako šlechtična. Už odmalička byla krasavice. Jméno Amálka se k ní opravdu hodí. Cupitá s ocáskem nahoru smotaným na konci jak berla Mikuláše a sem tam na sebe upozorní táhlým vysokým pípnutím (alespoň tak to mňoukání zní). Ráda se nechá drbat, hladit, ale všechno pěkně nohama na zemi - žádné chování. Ale přitulit se na gauči to má moc ráda.
Amálka si hodně vytrpěla loni v únoru. Jednoho rána, zrovna když jsem se chystala do práce, vykouknu z okna a vidím, jak se Amálka plazí od silnice a hned za vrátky na dvoře kolabuje. Vyburcovala jsem manžela, popadla přepravku a už jsme jeli na veterinu. Ukázalo se, že kočinda má zlomenou pánevní kost. Auto ji zřejmě jen škrtlo ale i to stačilo. Problém u těchto zlomenin je, že do sádry to dát nelze, takže musí být kočička v naprostém klidu na lůžku. Jediné, čím jsem jí mohla ulevit, byly prášky proti bolesti. Ale i s těmi se musí hodně opatrně. Amálka to celé hodně prožívala, ostatně já taky. Spala jsem u ní a několikrát za noc mě vzbudila pláčem. Takže nakonec to vypadalo tak, že jsem spala na matraci na zemi ve spacáku, co nejblíže její boudičky, abychom se mohli dotýkat. Několikrát denně jsme měnili plínu, co měla pod sebou, protože na záchod si pochopitelně nedošla. Strašně u toho naříkala. Nechtěla žrát, a co hůř ani pít. Musela jsem jí lít vodu stříkačkou do tlamičky. Ale po 14 dnech se to trochu zlepšilo. Naložila jsem ji vždy večer do spodní části přepravky, aby ležela na rovné ploše, a vzala jsem ji do obýváku, aby si užila společnost (jinak byla sama celý den v ložnici). Cítila se hodně zranitelná mezi ostatníma kočkama, ale postupně si zvykala, a psychycky šla hodně nahoru. Věřím, že právě díky tomu, se pak uzdravila. Po dalších třech týdnech vyskočila na gauč, dost mě tím vyděsila. Ale tvářila se, jako že je to přece samozřejmost, takže jsem ji přestala izolovat od ostatních a krátce na to šla zas ven. Od té doby se k silnici nepřibližuje. Dofám, že jí to vydrží.
To bohužel neplatí o Rozárce, naší třetí zrzce. Už jsem ji několikrát přistihla, jak si to špacíruje od sousedů přes ulici. Rozárka je asi největší mazel, no, určitě hodně konkuruje Lumpíkovi. Manžela strašně miluje a když na ni přijde mazlivá, postaví se před něj, ocásek vyšponovanej jak anténu a krátce a jasně přikáže "Mňau! ". A když nepřijde žádoucí reakce, odrazí se a vyskočí manželovi do náruče. Předníma packama se zaryje zezadu do ramene a už se nepustí.
Po člověku se chce jen jedno - aby drbal až budou chlupy lítat (hlazení je pro malý
). Od malička je Rozárka pěkná raubířka. Všechno musí prozkoumat a vyzkoušet. Dlouho neměla jméno, vlastně jsme ji pojmenovali až jako poslední, protože jsme zkraje nebyli schopni ji od Amálky rozeznat. Byla prostě Amálka 2. Ale jak koťata rostla, rozdíly se přeci jen vynořovaly víc a víc. Hlavně ty povahové. Jednou Amálka 2 tak zlobila, že jsem ji vynadala, že je to koza Róza, a od té doby je zkrátka Rozárka.
Manžel o ní říká, že má rošťáckej kukuč jak Žižkovskej Pepík. Je také děsná pohodářka, takže návštěvy ji nerozhází, naopak zvědavě si každého prověří.
Jako poslední bych ráda představila naši Fanynku. Je asi o týden až dva starší, než ostatní koťata. Jako malé koťátko ji někdo hodil k nám na zahradu (byl jí sotva měsíc) a protože jsme doma měli to Týny nadělení, přidali jsme ji k ostatním koťatům. Týnka se jí naštěstí po pár hodinách ujala a začala ji kojit s ostatními. Za to určitě Fany vděčí Máničce, která se jako první začala s novým kotětem kamarádit a stulila se k ní při spaní.
Fany tak chytla ten správný pach a Týně pak už bylo jedno, jestli kojí 5 nebo 6 koťat. Jako malá řádila a na mazlení neměla čas. Ale potom, co jsme ji nechali vykastrovat, se změnila. Teď se ostatním kočkám vyhýbá a nehraje si s nimi. Je to taková "prskavka". Doma na ně vrčí a prská, když se chtějí přiblížit, a venku se toulá bůhvíkam. Celý den se neukáže, přijde až večer a hlasitým mňoukáním oznamuje, že je doma. Pak se kolem mě motá a výmluvnými pohledy mě popohání, ať už rychle vyndám konzervu a dám jí šmakuládu. Granulky Fanynka žere jen v nouzi nejvyšší. Než nandám do misek spravedlivé díly, Fanynka ke mně nepustí žádnou jinou kočku. Kdo se opováží přiblížit, dostane facana. Když jsou misky na zemi začíná závod o největšího jedlíka. Fanynka bezkonkurenčně vede. Vyluxuje zbytky po ostatních, a pak se spokojeně rozvalí v křesle, kde vydrží až do rána.
Takže takhle nás naši kočičáci obšťastňují každý den. Je s nimi spousta starostí (hlavně když se někde toulají, nebo přijdou zraněni), ale také spousta legrace a hlavně oplácí lásku láskou. Nevyměnila bych je ani za nic.
Další Týny koťata jsou 3 zrzavé holky. Mánička byla a je nejmenší - odtud také její jméno. Asi nejvíce podědila povahu po mámě. Je to děsná pohodářka. Moc ráda se s ostatníma kočkuje a zároveň je to taková opečovávatelka. I když je nejmenší, nenechá si od sourozenců nic líbit. Když se v ní nastřádá nevybitá energie, tak je pak jak neřízená střela.
Zato druhá zrzečka, která je z holek největší, se bojí téměř všeho. Je velmi opatrná, ale zároveň hodně zvědavá, takže je legrace pozorovat, jak se v ní tyhle dvě vlastnosti občas perou. Když přijde návštěva, je ovšem Amálka neviditelná. Je to taková naše princezna. Alespoň se nosí jako šlechtična. Už odmalička byla krasavice. Jméno Amálka se k ní opravdu hodí. Cupitá s ocáskem nahoru smotaným na konci jak berla Mikuláše a sem tam na sebe upozorní táhlým vysokým pípnutím (alespoň tak to mňoukání zní). Ráda se nechá drbat, hladit, ale všechno pěkně nohama na zemi - žádné chování. Ale přitulit se na gauči to má moc ráda.
To bohužel neplatí o Rozárce, naší třetí zrzce. Už jsem ji několikrát přistihla, jak si to špacíruje od sousedů přes ulici. Rozárka je asi největší mazel, no, určitě hodně konkuruje Lumpíkovi. Manžela strašně miluje a když na ni přijde mazlivá, postaví se před něj, ocásek vyšponovanej jak anténu a krátce a jasně přikáže "Mňau! ". A když nepřijde žádoucí reakce, odrazí se a vyskočí manželovi do náruče. Předníma packama se zaryje zezadu do ramene a už se nepustí.
Jako poslední bych ráda představila naši Fanynku. Je asi o týden až dva starší, než ostatní koťata. Jako malé koťátko ji někdo hodil k nám na zahradu (byl jí sotva měsíc) a protože jsme doma měli to Týny nadělení, přidali jsme ji k ostatním koťatům. Týnka se jí naštěstí po pár hodinách ujala a začala ji kojit s ostatními. Za to určitě Fany vděčí Máničce, která se jako první začala s novým kotětem kamarádit a stulila se k ní při spaní.
Takže takhle nás naši kočičáci obšťastňují každý den. Je s nimi spousta starostí (hlavně když se někde toulají, nebo přijdou zraněni), ale také spousta legrace a hlavně oplácí lásku láskou. Nevyměnila bych je ani za nic.