Chtěla bych vám představit naší kočičí rodinu.
Naše potvůrky si teď užívají sluníčko a chytají všechno, co se hýbe. Bohužel mi to nosí domů.
Takže často běhám po bytě a lovím ještěrku, nebo hůř - myš, kterou si přinesli živou na hraní. Alespoň, že ptáčci si dávají pozor.
Nejstarší z osazenstva je Týna, které je asi 5-6 let. Je to mourek s barevnými flíčky. Přišla k nám asi před 3 lety koncem léta vyhublá na kost, ocas ochrnutý, takže jí plandá mezi zadníma nohama. Byla hodně plachá, ale neváhala si vykřičet něco k žrádlu, když nás viděla a zjistila, že to funguje. Začali jsme ji krmit pravidelně a po pár týdnech bylo možné pozorovat, že jí roste bříško. Bylo mi jasné, že to rozhodně není z těch konzerv a granulí.
V polovině září porodila 5 krásných koťátek - 3 zrzavé holky, 1 zrzavý a 1 mouratý kluk. Našla jsem je asi po čtrnácti dnech pod hromadou dříví asi 2 metry od silnice. Koťata už lezla, takže bylo jasné, že dříve či později skončí pod autem. Nebylo nad čím přemýšlet. Odchytla jsem Týnu do přepravky, naskládala koťata do batohu a odnesla je domů. Zrovna jsme rekonstruovali, takže do bytu jsme lezli přes balkon po žebříku, po dvoře jezdil buldozer, a to znamenalo, že s námi budou kočičáci uvězněni několik měsíců.
Obávala jsem se, že bude pro Týnu těžké zvyknout si uvnitř. Ale když jsem ji vypustila z přepravky a koťata kolem ní začala rejdit, tak se jen rozhlédla kolem, rozvalila se na koberci s výrazem "No to je dost, že tě napadlo, vzít mě dovnitř!" a vypadala, jako by jí to tam patřilo. Manžel ani moc neprotestoval - přeci jen, venku neměli kde být. Asi 14 dní po té dokonce přinesl další kotě, které našel nešťastně mňoukající před domem (někdo nám ho hodil přes plot). Kočička dostala jméno po svém nálezci "Fanynka"
a Týna se jí ujala, když po pár hodinách načáchla pachem ostatních koťat.
Nejstarší z osazenstva je Týna, které je asi 5-6 let. Je to mourek s barevnými flíčky. Přišla k nám asi před 3 lety koncem léta vyhublá na kost, ocas ochrnutý, takže jí plandá mezi zadníma nohama. Byla hodně plachá, ale neváhala si vykřičet něco k žrádlu, když nás viděla a zjistila, že to funguje. Začali jsme ji krmit pravidelně a po pár týdnech bylo možné pozorovat, že jí roste bříško. Bylo mi jasné, že to rozhodně není z těch konzerv a granulí.
Dnes je Týna pořád velmi vděčná a zároveň svobodná. Není urážlivá, když ji člověk okřikne, spíš se snaží "nenápadně" prosadit svou, a když to nejde, mávne nad tím packou a rozvalí se na gauči nebo někde na sluníčku a vychutnává den. Když ji chytne rošťácká, kam se na ni hrabou koťata.
Příště vám představím naše "koťata".
Mějte se krásně!
A tady jsou první z nich - Mourek a Lumpík
Chtěla bych vám ale napsat ještě o jednom Mourkovi. Byl první z koťat od Týny, který dostal jméno. Vzhledem k tomu, že ostatní jsou zrzaví, bylo to nasnadě. S bráškou a sestřičkama vyrůstal u nás v bytě a bylo to nádherné období. Pozorovat koťata, jak si hrají, perou se spolu a starají se o sebe nás nikdy neomrzelo.
Přibližně po 6 měsících jsme nechali vykastrovat holky a asi o měsíc později i oba kluky, protože už dospěli a doráželi na holky, kterým se to vůbec nelíbilo. To už jsme věděli, že u nás všichni zůstanou, a aby mohli žít pod jednou střechou ve smečce, což je pro kočky nepřirozené, byla kastrace kocourků nevyhnutelná. Taky jsem nechtěla, aby se moc toulali. Moureček byl nádhernej kluk a uměl úžasně zlobit (ostatně jako všichni
). Nic si nedělal z hubování. Když ho člověk plácnul, nebo vytahal za kožich, tak na to okamžitě zapomněl a nerušeně pokračoval v lumpárně. V lepším případě si aspoň počkal, až se nebudu dívat. Byl nejvyšší čas vypustit tygry z klece. Přeci jen byl 3+1 je pro šest dospívajících koťat velmi malý. Na jaře nastal den "D". Koťata šla poprvé ven. Nechali jsme dveře na zahradu dokořán a vyšli jsme ven. Koťata byla u vytržení, mohli si krky vykroutit, jak nasávali vzduch a zkoumali, zda je to bezpečné. Moureček byl první, kdo se odvážil ven. No a pak jsme je museli naučit chodit dvířkama ve zdi, aby se mohli volně pohybovat. Zpočátku jsem je na noc zavírala, ale později jsem od toho upustila. Možná kdybych je i nadále zavírala, byl ještě dnes Moureček naživu. Ale kdo by odolal žadonivému mňoukání a prosebným pohledům "Pusť nás ještě na chviličku ven.". Jednoho srpnového rána Mourek nečekal u misky, co dobrého dnes dostane. Nepřišel ani odpoledne, ani druhý den. Hledali jsme v okolí, vyvěsili jsme plakátky s fotkou a prosbou o pomoc, bohužel bez výsledku. Náš Moureček se nedožil ani jednoho roku. Domnívám se, že se nejspíš vzdálil někam, kde to ještě moc neznal, a mohl se něčeho leknout a vběhnout pod auto. Taky ho mohl nějaký myslivec zastřelit (v okolí jich je dost), nebo nepřežil souboj s kunou či jiným kocourem. Jistotu mít nebudu nikdy. Můj sen je, že se zatoulal tak daleko, že netrefil zpět, a že se ho někdo ujal a stará se o něj. Kdo ví.
Lumpík, Mourkův zrzavý bráška, to je povaleč každým coulem. Manžel o něm tvrdí, že je "dříč" na plný úvazek. Jsem moc ráda, že se netoulá, protože to je takový naše dítě chlupatý, kterému projde i to, že nám leze do postele.