close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Naše kočičí rodina

5. října 2008 v 10:02 | Lilka |  Kočičí příběhy
Chtěla bych vám představit naší kočičí rodinu.
Naše potvůrky si teď užívají sluníčko a chytají všechno, co se hýbe. Bohužel mi to nosí domů. :-( Takže často běhám po bytě a lovím ještěrku, nebo hůř - myš, kterou si přinesli živou na hraní. Alespoň, že ptáčci si dávají pozor.
Nejstarší z osazenstva je Týna, které je asi 5-6 let. Je to mourek s barevnými flíčky. Přišla k nám asi před 3 lety koncem léta vyhublá na kost, ocas ochrnutý, takže jí plandá mezi zadníma nohama. Byla hodně plachá, ale neváhala si vykřičet něco k žrádlu, když nás viděla a zjistila, že to funguje. Začali jsme ji krmit pravidelně a po pár týdnech bylo možné pozorovat, že jí roste bříško. Bylo mi jasné, že to rozhodně není z těch konzerv a granulí. ObrazekV polovině září porodila 5 krásných koťátek - 3 zrzavé holky, 1 zrzavý a 1 mouratý kluk. Našla jsem je asi po čtrnácti dnech pod hromadou dříví asi 2 metry od silnice. Koťata už lezla, takže bylo jasné, že dříve či později skončí pod autem. Nebylo nad čím přemýšlet. Odchytla jsem Týnu do přepravky, naskládala koťata do batohu a odnesla je domů. Zrovna jsme rekonstruovali, takže do bytu jsme lezli přes balkon po žebříku, po dvoře jezdil buldozer, a to znamenalo, že s námi budou kočičáci uvězněni několik měsíců. ObrazekObávala jsem se, že bude pro Týnu těžké zvyknout si uvnitř. Ale když jsem ji vypustila z přepravky a koťata kolem ní začala rejdit, tak se jen rozhlédla kolem, rozvalila se na koberci s výrazem "No to je dost, že tě napadlo, vzít mě dovnitř!" a vypadala, jako by jí to tam patřilo. Manžel ani moc neprotestoval - přeci jen, venku neměli kde být. Asi 14 dní po té dokonce přinesl další kotě, které našel nešťastně mňoukající před domem (někdo nám ho hodil přes plot). Kočička dostala jméno po svém nálezci "Fanynka" :-)) a Týna se jí ujala, když po pár hodinách načáchla pachem ostatních koťat.
Obrazek


Dnes je Týna pořád velmi vděčná a zároveň svobodná. Není urážlivá, když ji člověk okřikne, spíš se snaží "nenápadně" prosadit svou, a když to nejde, mávne nad tím packou a rozvalí se na gauči nebo někde na sluníčku a vychutnává den. Když ji chytne rošťácká, kam se na ni hrabou koťata. ;-))Obrazek


Příště vám představím naše "koťata".

Mějte se krásně!
A tady jsou první z nich - Mourek a Lumpík
Chtěla bych vám ale napsat ještě o jednom Mourkovi. Byl první z koťat od Týny, který dostal jméno. Vzhledem k tomu, že ostatní jsou zrzaví, bylo to nasnadě. S bráškou a sestřičkama vyrůstal u nás v bytě a bylo to nádherné období. Pozorovat koťata, jak si hrají, perou se spolu a starají se o sebe nás nikdy neomrzelo. ObrazekPřibližně po 6 měsících jsme nechali vykastrovat holky a asi o měsíc později i oba kluky, protože už dospěli a doráželi na holky, kterým se to vůbec nelíbilo. To už jsme věděli, že u nás všichni zůstanou, a aby mohli žít pod jednou střechou ve smečce, což je pro kočky nepřirozené, byla kastrace kocourků nevyhnutelná. Taky jsem nechtěla, aby se moc toulali. Moureček byl nádhernej kluk a uměl úžasně zlobit (ostatně jako všichni :-) ). Nic si nedělal z hubování. Když ho člověk plácnul, nebo vytahal za kožich, tak na to okamžitě zapomněl a nerušeně pokračoval v lumpárně. V lepším případě si aspoň počkal, až se nebudu dívat. Byl nejvyšší čas vypustit tygry z klece. Přeci jen byl 3+1 je pro šest dospívajících koťat velmi malý. Na jaře nastal den "D". Koťata šla poprvé ven. Nechali jsme dveře na zahradu dokořán a vyšli jsme ven. Koťata byla u vytržení, mohli si krky vykroutit, jak nasávali vzduch a zkoumali, zda je to bezpečné. Moureček byl první, kdo se odvážil ven. No a pak jsme je museli naučit chodit dvířkama ve zdi, aby se mohli volně pohybovat. Zpočátku jsem je na noc zavírala, ale později jsem od toho upustila. Možná kdybych je i nadále zavírala, byl ještě dnes Moureček naživu. Ale kdo by odolal žadonivému mňoukání a prosebným pohledům "Pusť nás ještě na chviličku ven.". Jednoho srpnového rána Mourek nečekal u misky, co dobrého dnes dostane. Nepřišel ani odpoledne, ani druhý den. Hledali jsme v okolí, vyvěsili jsme plakátky s fotkou a prosbou o pomoc, bohužel bez výsledku. Náš Moureček se nedožil ani jednoho roku. Domnívám se, že se nejspíš vzdálil někam, kde to ještě moc neznal, a mohl se něčeho leknout a vběhnout pod auto. Taky ho mohl nějaký myslivec zastřelit (v okolí jich je dost), nebo nepřežil souboj s kunou či jiným kocourem. Jistotu mít nebudu nikdy. Můj sen je, že se zatoulal tak daleko, že netrefil zpět, a že se ho někdo ujal a stará se o něj. Kdo ví.
Obrazek

Lumpík, Mourkův zrzavý bráška, to je povaleč každým coulem. Manžel o něm tvrdí, že je "dříč" na plný úvazek. Jsem moc ráda, že se netoulá, protože to je takový naše dítě chlupatý, kterému projde i to, že nám leze do postele. ObrazekLumpík je už od narození největší, takže u sestřiček má patřičnou autoritu. Byl to taky pěknej drak, jak říká jeho jméno. Dnes je to spíš takovej trouba. Je hodně citlivý na náladu lidí kolem sebe a každou "křivdu" těžce nese. Ale jinak je pan Kocour. Holky mu raději uhnou, když si chce lehnout zrovna tam, kde leží ony. Akorát Týna (máma) si ho umí srovnat - nějaká ta facka a kousnutí a Lumpík hned ví, jak se má chovat gentleman. Když mu bylo asi 1,5 roku, měl Lumpík problém se struvity, ale úspěšně jsme to zažehnali a od té doby je zdravý jako buk. Akorát by měl trochu zhubnout. Pomalu přecházím na granule light nebo přímo pro kastráty. Problém je, že holky dietu nepotřebují, ale krmit je zvlášť je nemožné. Já i manžel se totiž vracíme domů pozdě večer, takže ráno nechávám misky plné, aby miláčkové netrpěli do večera hlady. Přeci jen mám obavu, aby si nehledali něco k snědku po okolí a necourali se přes silnici k sousedům. Ti totiž nejsou příliš vstřícní a mohla by je ta kočičí smečka migrující přes jejich zahrady obtěžovat. A to sousedským vztahům nesvědčí. Nemluvě o automobilovém nebezpečí. Lumpík naštěstí podobné tendence nejeví. Je na nás dost fixovaný. Když má pocit, že ráno moc dlouho spíme, tak nám úpí za dveřmi ložnice. Ne snad, že by měl hlad (v miskách je granulek dost), ale nemá ho kdo pohladit, pochovat a povědět mu jak je krásný. :-)) Pak se motá kolem a všechno komentuje. Večer když usínám na gauči u televize, nejradi se mi se svými 7 kilogramy uvelebí na břiše. (Posilovat je přece zdravé.) Je to zkrátka takový náš benjamínek.
Obrazek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama