Každý majitel zvířecího mazlíčka to zažil. Období těsně před tím, než ten vyvolený vstoupil do jeho života. Ať už to bylo očekávané a vymodlené přijetí, nebo se zvířátko objevilo nečekaně, každý jistě potvrdí, že na ty chvíle nikdy nezapomene.

Emánek (Heřmánek) a Eminka (Trnka)
Osobně mohu říci, že chvíle rozhodování, výběru, očekávání a konečného příchodu našich zvířecích společníků patří k nejkrásnějším a nejsilnějším okamžikům mého života. A zažila jsem to už několikrát. Naposledy zcela nečekaně před půl rokem. To, když nám zemřela naše maličká kočička, kterou jsme mohli milovat ani ne čtyři měsíce. Její vstup k nám do života, který společně se svým bratříčkem okořenili spoustou radosti a lásky, byl právě takovým úžasným zážitkem. Když nás pak náhle opustila, zůstal nám doma tesknící kocourek a do očí bijící prázdnota. Tam, kde předtím řádila dvě odrostlá koťata, bylo ticho a smutek. Ty velké a úžasné chvíle výběru nových společníků nás čekaly znovu, ale tentokrát jsme se ani netěšili. Přesto poslušni všech rad a zdravého rozumu, který velel rychle se obklopit novými radostmi, začali jsme se poohlížet rovnou po dvou nových kočičkách - budoucích kamarádech našeho sirotka.

Eminka (Trnka)
Dopředu bylo jasné, že stejně jako v prvním případě, i tentokrát chceme dát nový domov opuštěným kočičkám. Po chvíli přemýšlení a okukování nabídky kočičích útulků, jsme se rozhodli pro kocoura a kočičku z hradeckého depozita paní Hanky Smejkalové. Obě kočky v něm už přes půl roku čekaly na nové majitele a paní Hanka byla ráda, že se snad konečně dočkaly. My zpětně můžeme říct, že jsme velmi šťastní, že si obě počkaly právě na nás. A navíc nám setkání s paní Hankou změnilo život. Ne nijak dramaticky, ale znamenalo pro nás první setkání s člověkem, který je naprosto oddán pomoci opuštěným a nešťastným zvířatům. Od té doby víme, že toto poslání je velmi těžké a ve všech ohledech náročné a že si zaslouží náš neutuchající obdiv a uznání. Pro nás navíc znamená velký závazek - nedokázali bychom překonat pocit, že jsme v očích paní Hanky v péči o její odchovance selhali.

Evuška (Rozmarýnka)
Co všechno vlastně předcházelo tomu, než jsme si mohli vybrané kočičky odvézt domů? Paní Hanka je velmi svědomitá a milující kočičí teta. Nesvěřila by kočky nikomu bez pořádného prověření. Snažili jsme se jí telefonicky a emailem co nejlépe představit rodinu a podmínky, do kterých se kočky dostanou. Mluvili jsme spolu o tom, čím kočky krmíme, jak si s nimi hrajeme, jakého máme veterináře a o spoustě dalších drobností, díky kterým jsme my poznávali Hanku, ale především ona poznávala nás.
Po dvou týdnech nastal velký den, kdy jsme si pro kočky jeli. Hančin dům jsme našli rychle a bez problémů - byl v ulici jediným, na jehož plotě seděl nádherný kocour jako živoucí domovní znamení.
Když jsme pak vešli dovnitř, zjistili jsme, že se nacházíme v pravém kočičím domě. Tolik koček pohromadě jsme ještě nikdy předtím neviděli - byly všude, kam jsme se podívali, všechny šťastné a spokojené. Brzy jsme se dozvěděli, že mnoho z nich už patří Haně - jsou staré, nemocné, nebo je dlouho nikdo nechtěl a ony už si zvykly na svůj kočičí domov. Tyto kočky se volně pohybovaly po domě i v jeho okolí. Ty ostatní, které čekaly na osvojení, obývaly několik pokojů tak, aby se navzájem nestresovaly a nevytvářely velké smečky, ve kterých by se necítily dobře.

Sněhuláček (Tymiánek) a Evuška (Rozmarýnka)
Strávili jsme v kočičím domě několik hodin mazlením, chováním a obdivováním všech možných kočičích kožíšků. Poznali jsme jich opravdu hodně a několik z nich se nám vrylo hluboko do paměti. Třeba dvacetiletá Sněhulka - nádherná drobounká bílá kočička bez oušek, či třeba maličká Bětuška. Nebo Silvínek - dvouměsíční slepý kocourek, zachráněný v nejposlednější možné minutě, a to i za cenu pochroumaného zdraví. Tolik lásky v maličkém nemocném klubíčku bychom snad nikdy nečekali. Ještě teď mi stoupají slzy něhy do očí. Zkrátka, kdybychom nepřijeli s dvěma nachystanými přepravkami pro dvě vybrané kočičky a nepředvedli opravdické sebeovládání, odvezli bychom si kočiček mnohem víc.
Loučení paní Hanky se svými (našimi) kočkami se neobešlo bez slz. Přijetí naším domácím kocourkem nebylo bez problémů, ale jak jsem psala už výše, snažili jsme se, seč jsme mohli, abychom v péči o ně nezklamali a dostáli tak očekávání jejich první opatrovatelky. Paní Hance pravidelně píšeme a posíláme fotky, snažíme se, aby nikdy neztratila kontakt s kočkami, které se díky ní dočkaly svého šťastného (pevně doufáme) domova. Taky ji pořád připomínáme, jak moc jsme vděční i my, že jsem se díky její obdivuhodné činnosti dočkali tak plnohodnotné náhrady za naši první kočičku.

Emánek (Heřmánek) a Sněhuláček (Tymiánek)
Co dodat? Za ten půlrok se ledacos změnilo. Paní Hanka založila se svou přítelkyní občanské sdružení Kočičí naděje, aby mohla kočkám pomáhat ještě více, a letošek jí přinesl snad nejvíc práce za poslední roky. Uplynulé krásné jaro přivedlo na svět mnoho koťat, která by bez péče paní Hanky a jí podobných nadšenců nedostala šanci ke spokojenému a zdravému životu (mnohá z nich by nedostala šanci žádnou). Péče těchto několika málo lidí však stále nestačí zvládat následky obrovské nezodpovědnosti a lhostejnosti mnoha majitelů koček, kteří nejsou ochotni udělat ani to nejzákladnější - nechat svou kočku vykastrovat - a chrlí na svět stále nová a nová koťata, která, mají-li vůbec to štěstí, končí v nabídkách útulků. Proto, uvažujete-li o pořízení nového zvířecího společníka a čekají vás ty nádherné okamžiky výběru a těšení, zamyslete se nad tím, zda svou radost nechcete ještě znásobit výběrem kočky z útulku. Věřte - bohatě se vám odmění, protože už bude vědět, jaká je cena dobrého domova.
Nemáte-li to do Hradce daleko, zajeďte se tam podívat, věřím, že s prázdnou náručí neodejdete! A pokud je pro vás Hradec nedosažitelný, zkuste se poohlédnout ve svém okolí - lidí, kteří veškeré úsilí věnují pomoci opuštěných zvířatům, je naštěstí více. A nemůžete-li si vzít žádné zvíře domů, zkuste si občas vzpomenout aspoň s nějakou materiální pomocí, vám to jistě neuškodí a někomu moc pomůže!
Beta a Heřmánek, Tymiánek a Rozmarýnka