Tato forma agresivity zaměřená vůči členům rodiny je zapříčiněna nejčastěji nesprávným přístupem k výchově či výcviku psa. Tyto útoky vlastních psů na majitele jsou většinou samotnými majiteli utajovány či přehlíženy do té míry, dokud nedojde k vaznějšímu konfliktu či poranění. Spousta lidí si v dnešní pořídí pejska, aniž by si cokoliv zjistila o způsobu jak s ním zacházet, co dané plemeno psa vlastně všechno potřebuje a co to vůbec obnáší takového pejska mít doma. Lidé si myslí, že každému je shůry dáno umět se o psa starat. Pokud si někdo pořídí jakékoliv jiné, třeba exotické zvířátko či dokonce květinu, nakoupí a prostuduje spoustu literatury jak zvíře chovat, čím ho krmit nebo jak květinu zalévat a vyhledat místo, kde se jí bude dobře dařit...
U psa je to všechno "samozřejmě" jasné. Ale z pohledu veterinárního lékaře spousta majitelů psů ani neví, že pes musí být naočkovaný, že je vhodné ho pravidelně odčervovat a mnozí ani pořádně neví čím mají psa krmit. Z pohledu konzultanta poruch chování zvířat se nejčastěji setkáváme s problémovým chováním psů, u kterých majitelé ať už vědomě či nevědomě zanedbali základní prvky výchovy a výcviku štěněte již v raném věku. Nezvládnutá výchova a výcvik mohou být příčinou toho, že pes majitelům takzvaně přeroste přes hlavu, je nezvladatelný či dokonce agresivní. Každý správný majitel psa by si měl přečíst alespoň jednu knihu o chovu psa, aby lépe rozuměl chování svého miláčka a zvládl alespoň základní prvky výcviku. A s pořádným studiem chovatelských příruček by se mělo začít již při výběru plemene. Není vhodné si vybírat psa jen podle vzhledu, aleje nutné si řádně prostudovat, k čemu je dané plemeno využíváno a určeno. Od tohoto způsobu využití se pak odvíjí spousta dalších povahových vlastností psů a nový majitel by měl zvážit, zda bude schopen potřebné vyžití, s ohledem na plemeno, svému budoucímu pejskovi dopřát. Aby majitel pochopil co pes dělá a proč to dělá, je nutné ponořit se do literatury hlouběji a zaměřit se na různé etologické studie chování vlčí smečky. Základní vzorce psího chování jsou totiž modifikované formy chování jedinců ve vlčí smečce. Některé z těchto forem chování se zachovaly zcela, jiné jen částečně a některé jen ve změněné podobě
Dobrým příkladem je lovecký pud psů. U některých plemen je zachován více, u některých méně, ale určitě každý majitel psa zažil situaci, kdy jeho pejsek vyrazil za ptáčkem, zajícem či jiným pohybujícím se objektem. Pokud je psů více, mají pocit smečky a jejich lovecký pud je silnější. A takové běžící a výskající či křičící dítě je natolik podobné prchající kořisti, že se pro některé psy může stát objektem lovu.Dalším vzorcem chování přejatým od vlků je systém hierarchie smečky. Pro psa je jeho smečkou rodina a záleží jen na páníčkovi, jak bude tato hierarchie stanovena. Nejvyšší člen smečky, tzv. alfa - jedinec, je nedotknutelný a rozhoduje o všem, co se ve smečce děje. Ostatní ho mohou napadat ve snaze získat jeho dominantní postavení, on napadá ostatní ve snaze si toto postavení udržet či ve snaze usměrnit ostatní podřízené jedince.V každé rodině - smečce by měl být tím alfa - jedincem paniček, ale v drtivé většině rodin je tím alfa -jedincem pes a z toho pak pramení určité drobné incidenty až vážná poranění majitelů, kteří si na "šéfa" smečky chtěli něco dovolit.
Tato situace s nezvládnutím výcviku a přeceňování schopností majitelů zvládat svého psa pramení ze současného pojetí důvodů, proč lidé psa vůbec chovají. Zvířata jsou považována za členy rodiny, jsou to individua, která neslouží jen k práci či ochraně. Jsou milována, lidé k nim mají citovou vazbu a cítí se zodpovědní za jejich psychickou a emocionální pohodu. Zkrátka často se k nim chovají jako k vlastním dětem a tudíž je pro ně obtížné chovat se k nim natolik tvrdě, aby si uhájili své dominantní postavení. Někteří pejsci mají přirozeně mírnou povahu a o dominantní postavení neusilují, někteří naopak, i když je dominantní pán, stále se snaží a zkouší nejvyšší pozici získat. Nejčastější chybou nezkušených majitelů je výběr toho štěněte, které k nim samo první běží a chce se seznamovat. Takovíto jedinci patří právě mezi ty nejsilnější a nejbojovnější, na které mírné jednání podporované nedůslednou snahou majitele o udržení své dominance neplatí. Je proto velmi důležité si uvědomit, že pes není hračka ani lidské dítě, pes je zvíře se smečkovou mentalitou a ve smečce vládnou přísná pravidla. Kamarádské či dokonce rodičovské chování pes chápe zcela jinak, než jak je míněno člověkem.
Mnozí lidé si vůbec nevšimnou nebo nepřikládají význam tomu, že by jejich pes mohl mít nějaký problém s chováním. To, že na ně pes vrčí, když se přiblíží k jeho misce s krmením, nebo když se pes nenechá vyhnat z oblíbeného místa na pohovce či se ohání a snaží se majitele kousnout při nějaké větší manipulaci, považují majitelé za normální. Zdůvodňují to slovy, že si brání misku, že se mu to nelíbí atd., ale každý podřízený jedinec si od svého alfa-majitele musí nechat líbit všechno. A právě takovéto drobné incidenty, kterým majitel nepřikládá většího významu, postupně ukrajují kousek po kousku z dominance majitele na stranu psa, drobné incidenty se mění ve větší konflikty a mohou skončit až napadením majitele s vážnějším poraněním. Tomuto jevu se obecně říká dominantní agresivita a setkáváme se s ní především u psů menších plemen, kteří žijí se svými paničky v bytě a jsou považováni za jejich "děti". Samozřejmě není výjimkou ani nezvládnutá výchova většího psa, ale tam se problém většinou začne řešit dříve, protože vyceněným zubům vlčáka či pittbula majitel přikládá větší význam, než vyceněným zubům pudlíka či krysaříka. Dominantní agresivita není v pravém slova smyslu poruchou chování, ale je to zcela normální chování alfa-jedince, který si hájí svou nedotknutelnost a své postavení ve smečce. Abychom se problémům s touto dominancí u svého psa vyhnuli, je potřeba už od útlého mládí dávat psovi najevo kdo je pánem.
Samozřejmě, že každý pes by měl zvládnou základní výcvik poslušnosti, tj. přivolání, povel "fuj" nebo "nesmíš", sedni, lehni a případně zůstaň. Pokud si nebudete vědět rady ani s tímto základním výcvikem, je dobré obrátit se na některého zkušeného chovatele, nebo na cvičitele psů. Na některých veterinárních klinikách jsou pořádány i tzv. psí školky, kde je skupina štěňat vyučována pod vedením zkušeného cvičitele psů.
U psa je to všechno "samozřejmě" jasné. Ale z pohledu veterinárního lékaře spousta majitelů psů ani neví, že pes musí být naočkovaný, že je vhodné ho pravidelně odčervovat a mnozí ani pořádně neví čím mají psa krmit. Z pohledu konzultanta poruch chování zvířat se nejčastěji setkáváme s problémovým chováním psů, u kterých majitelé ať už vědomě či nevědomě zanedbali základní prvky výchovy a výcviku štěněte již v raném věku. Nezvládnutá výchova a výcvik mohou být příčinou toho, že pes majitelům takzvaně přeroste přes hlavu, je nezvladatelný či dokonce agresivní. Každý správný majitel psa by si měl přečíst alespoň jednu knihu o chovu psa, aby lépe rozuměl chování svého miláčka a zvládl alespoň základní prvky výcviku. A s pořádným studiem chovatelských příruček by se mělo začít již při výběru plemene. Není vhodné si vybírat psa jen podle vzhledu, aleje nutné si řádně prostudovat, k čemu je dané plemeno využíváno a určeno. Od tohoto způsobu využití se pak odvíjí spousta dalších povahových vlastností psů a nový majitel by měl zvážit, zda bude schopen potřebné vyžití, s ohledem na plemeno, svému budoucímu pejskovi dopřát. Aby majitel pochopil co pes dělá a proč to dělá, je nutné ponořit se do literatury hlouběji a zaměřit se na různé etologické studie chování vlčí smečky. Základní vzorce psího chování jsou totiž modifikované formy chování jedinců ve vlčí smečce. Některé z těchto forem chování se zachovaly zcela, jiné jen částečně a některé jen ve změněné podobě
Dobrým příkladem je lovecký pud psů. U některých plemen je zachován více, u některých méně, ale určitě každý majitel psa zažil situaci, kdy jeho pejsek vyrazil za ptáčkem, zajícem či jiným pohybujícím se objektem. Pokud je psů více, mají pocit smečky a jejich lovecký pud je silnější. A takové běžící a výskající či křičící dítě je natolik podobné prchající kořisti, že se pro některé psy může stát objektem lovu.Dalším vzorcem chování přejatým od vlků je systém hierarchie smečky. Pro psa je jeho smečkou rodina a záleží jen na páníčkovi, jak bude tato hierarchie stanovena. Nejvyšší člen smečky, tzv. alfa - jedinec, je nedotknutelný a rozhoduje o všem, co se ve smečce děje. Ostatní ho mohou napadat ve snaze získat jeho dominantní postavení, on napadá ostatní ve snaze si toto postavení udržet či ve snaze usměrnit ostatní podřízené jedince.V každé rodině - smečce by měl být tím alfa - jedincem paniček, ale v drtivé většině rodin je tím alfa -jedincem pes a z toho pak pramení určité drobné incidenty až vážná poranění majitelů, kteří si na "šéfa" smečky chtěli něco dovolit.
Tato situace s nezvládnutím výcviku a přeceňování schopností majitelů zvládat svého psa pramení ze současného pojetí důvodů, proč lidé psa vůbec chovají. Zvířata jsou považována za členy rodiny, jsou to individua, která neslouží jen k práci či ochraně. Jsou milována, lidé k nim mají citovou vazbu a cítí se zodpovědní za jejich psychickou a emocionální pohodu. Zkrátka často se k nim chovají jako k vlastním dětem a tudíž je pro ně obtížné chovat se k nim natolik tvrdě, aby si uhájili své dominantní postavení. Někteří pejsci mají přirozeně mírnou povahu a o dominantní postavení neusilují, někteří naopak, i když je dominantní pán, stále se snaží a zkouší nejvyšší pozici získat. Nejčastější chybou nezkušených majitelů je výběr toho štěněte, které k nim samo první běží a chce se seznamovat. Takovíto jedinci patří právě mezi ty nejsilnější a nejbojovnější, na které mírné jednání podporované nedůslednou snahou majitele o udržení své dominance neplatí. Je proto velmi důležité si uvědomit, že pes není hračka ani lidské dítě, pes je zvíře se smečkovou mentalitou a ve smečce vládnou přísná pravidla. Kamarádské či dokonce rodičovské chování pes chápe zcela jinak, než jak je míněno člověkem.
Mnozí lidé si vůbec nevšimnou nebo nepřikládají význam tomu, že by jejich pes mohl mít nějaký problém s chováním. To, že na ně pes vrčí, když se přiblíží k jeho misce s krmením, nebo když se pes nenechá vyhnat z oblíbeného místa na pohovce či se ohání a snaží se majitele kousnout při nějaké větší manipulaci, považují majitelé za normální. Zdůvodňují to slovy, že si brání misku, že se mu to nelíbí atd., ale každý podřízený jedinec si od svého alfa-majitele musí nechat líbit všechno. A právě takovéto drobné incidenty, kterým majitel nepřikládá většího významu, postupně ukrajují kousek po kousku z dominance majitele na stranu psa, drobné incidenty se mění ve větší konflikty a mohou skončit až napadením majitele s vážnějším poraněním. Tomuto jevu se obecně říká dominantní agresivita a setkáváme se s ní především u psů menších plemen, kteří žijí se svými paničky v bytě a jsou považováni za jejich "děti". Samozřejmě není výjimkou ani nezvládnutá výchova většího psa, ale tam se problém většinou začne řešit dříve, protože vyceněným zubům vlčáka či pittbula majitel přikládá větší význam, než vyceněným zubům pudlíka či krysaříka. Dominantní agresivita není v pravém slova smyslu poruchou chování, ale je to zcela normální chování alfa-jedince, který si hájí svou nedotknutelnost a své postavení ve smečce. Abychom se problémům s touto dominancí u svého psa vyhnuli, je potřeba už od útlého mládí dávat psovi najevo kdo je pánem.
Samozřejmě, že každý pes by měl zvládnou základní výcvik poslušnosti, tj. přivolání, povel "fuj" nebo "nesmíš", sedni, lehni a případně zůstaň. Pokud si nebudete vědět rady ani s tímto základním výcvikem, je dobré obrátit se na některého zkušeného chovatele, nebo na cvičitele psů. Na některých veterinárních klinikách jsou pořádány i tzv. psí školky, kde je skupina štěňat vyučována pod vedením zkušeného cvičitele psů.