Večer Třípackový

19. května 2008 v 17:16 | Lilka |  Kočičí příběhy
Přehouply se již 3 měsíce od doby, kdy jsem si domů přinesla třínohého Richieho, nejlepšího kocoura na světě.
Slečna Richieová (18.4.2008)
Přehouply se již 3 měsíce od doby, kdy jsem si domů přinesla třínohého Richieho, nejlepšího kocoura na světě.
V začátcích jsem byla přesvědčená, že mám z pozice člověka automaticky "navrch" a že večernímu a nočnímu soužití s kočkou s přehledem velím já.
První měsíc jsem tedy zřídila kocourovi pelíšek zcela podle svých představ a vymezila tak naše teritoria. Pelíšek jsem umístila do společenského pokoje na gauč a měla dojem, že tímto je nám všem jasno. On obývák, já ložnici. Přes den spokojenost panovala na obou stranách, ale večer skrz dveře mé ložnice se dožadoval Richie vstupu. "V žádném případě", říkala jsem si, "mi casa-tu casa, ale vocadˇ pocaď." Není nad soukromí.

Richie u pelíšku
Nicméně naléhavost tužby čím dál víc Richienka rozervávala natolik, že začal nasazovat všechny dostupné přesvědčovací prostředky. Dokázal ze sebe utvořit hned několik nejroztomilejších klubíček na světe, provrtával mě pohledem umírající laně, předstíral neodkladné záležitosti pod mou postelí, z pod které ho nešlo vydolovat, přilepoval se k podlaze a stával se tak neuchopitelným. Dostal mě. Zřídila jsem pelíšek číslo 2 v ložnici vedle mojí postele.
Na první pohled byla situace vyřešená, každý máme svou postel, do které se s večerem odebereme. Každý jak mu to vyhovuje. Omyl. Richie evidentně není vlk samotář tak jako já. Večer zhasnutím světla v obývacím pokoji a rozhozením ustlané peřiny v ložnici se v Richim vzedme vlna radosti. Skokem z gauče, za který by se nemusel stydět ani Komisař Rex, se ocitne na kluzkých parketách, i přes proklouzávající "pneumatiky" nabírá rychlost směr ložnice, řeže zatáčku na předsíni a drze se rozplácne ne ve SVÉM pelíšku, ale v MÉ posteli!! "Ne! Nikdy!" Následuje několik týdnů, kdy trvá boj kdo z koho. Nekompromisně přiděluji Richiemu jeho pelíšek. Nekompromisně čeká až usnu a pak velice pomalounku, potichounku, nenápadně a jakoby mimochodem se ocitá u mě na polštáři. Přede jako bublající potůček a na tlamičce kouzlí úsměvy tak dlouho až jednou se už jen posunu kousek ke zdi a udělám mu místo. Zase mě dostal.

Richie v posteli
A nyní se ocitáme uprostřed třenic o místo. Celoživotně odmítám spát u zdi. Zeď studí, tlačí a fouká podél ní. Richie je bohužel stejného názoru. Opakovaně mě přelézá ke kraji a během spánku mě směrem k ní důsledně vytlačuje. Uprostřed noci se probouzím zformovaná do tvaru písmene L, vklíněná do mezery mezi postelí a studenou zdí. Richie leží napříč, tlačí do mě zadkem, spokojeně mlaská, hřeje jak kamínka. "Tak to tedy ne!"
A tak jako moje praprababička mívala v nohách postele nahřátou oranžovou cihlu, já mám v nohách hřejícího oranžového kocoura.
A ptáte se, co ty 3 packy? Ruku na srdce, kdo by je počítal?
Vaše "Slečna Richieová"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama