close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh štěňete Huga

8. října 2007 v 15:02 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Je pondělní ráno, odporně leje, je 6,45 a já přebírám od nešťastné holčiny asi 3 měsíční zrzavobílé štěně. Původ si netroufám ani odhadnout, možná bígl s teriérem..

V sobotu v noci ho přinesl opilý tatínek z hospody domů, vyměnil ho za panáka rumu. Ráno se probral, nic si nepamatoval a jen křičel, že pes musí z domu a jestli nezmizí do večera, vyhodí ho na ulici. Naštěstí šikovná holčina zavolala v neděli večer k nám, no, a bylo to. Hugo1
Štěně vypadá oddaně, vykulené oči a třesoucí se tělíčko. Co kde prožívalo, nevím.
Je roztomilé k sežrání, hladím ho po hlavičce a přitom ho cpu do tašky. Pojede se mnou do práce. Jinak to nejde.
Štěně se kupodivu v tašce uvelebí, vystrčí strapatou hlavu a zvědavě okukuje okolí. Ach jo, jak mi to projde doma. Ale copak můžu tohle psisko nechat někde venku napospas počasí, hladu a zimě? Nějak to udělám.
Jako pojistku jsem zavolala jsem Janě Burdové z OS Podbrdska (taková moje záchranářka) a Janina mi zařídila, že když bude nejhůř, štěně může zůstat u Bartkovských, kteří pomáhají OS Podbrdsku depozitovat kočky. A psíka neodmítli. Hurá, alespoň nějaká naděje, kdyby to doma neprošlo.
Štěně hlasitě zívlo.
"Úúúúúúúúúúáááááááá, KDE TO ZASE JSEM? Co to je za příšernou obludu, co polyká ty dvojnožce?"
" Brrrr trochu se bojím. Ale já se nedám, jsem pes. Velikej pes!"
Co se ten mrňousek pořád vrtí, že by se bál? Znovu hladím štěně mezi ušima a tiše na něj mluvím. Přitisklo mi hlavičku k ruce. Nastupujeme do metra. Lidé se tváří nasupeně a není divu, v tomhle odporném počasí. Ale je zvláštní pozorovat, jak při pohledu na střapatou psí šešuli a vykulené oči ožívají a usmívají se. Sotva dosednu a položím tašku na zem, psíček se hrne ven. Beru ho na klín, okamžitě se uklidní a civí po lidech. Tajně doufám, že mě nepočůrá.
Co nevidět budeme vystupovat, strkám mrně do tašky, ani neodporuje. Rychle přebíháme křižovatku a řítíme se do vrátnice nejmenované banky. Doufám, že mi to projde, myslím, že jsem někde četla, že psi do kanceláří nesmí. Štěně odmítá nechat hlavu zastrčenou v tašce. "Neeeeeeeeeezavírej mě porááád do tý taškyyyyyyyyy, ňaf ňaf ňaf…" Výborně, a teď začalo štěkat.
" Bud zticha ty potvoro mrňavá, nebo zůstaneš venku na dešti." Udivený pohled. To neuděláš, jsi normální? Rezignuji, nějak to dopadne, stejně nevím, jak bych ochrance vysvětlovala, že každou hodinu vybíhám z banky s ohromnou taškou a za 10 minut šupajdím zase zpátky a tak po celý den pořád dokola. PŘIZNÁM SE a uvidíme. PŘIZNÁNÍ JE POLEHČUJÍCÍ OKOLNOST.
"Dobrý den, dneska mám černého pasažéra, nevadí, že bude se mnou v kanclu, ne?" Paní z ochranky se rozplývá nad střapatcem. Hurá, máme vyhránu jednu část bitvy.
Psíka jsem pojmenovala Hugo, kdyby náhodou doma prošlo, že bychom měli dalšího psíka, byť na čas, než se umístí, hodil by se jménem k našemu Hubertovi. Hugo a Hubert. Píšu email na Kocky-online.cz o štěněti, že večer s ním dojedu na veterinu, nechám oočkovat a načipovat a že může do podbrdské nabídky.
Další část pondělního dne ani nestojí za řeč. Hugo se ode mne nehnul na krok. Jdu s poštou po patrech a za mnou se řítí zrzavá ňafající kulička, každému se vrhá do náručí, každého oblizuje. V kanceláři managera útvaru se vyčůrá. Sháním hadr na utření. No, co se dá dělat. Loužičku jsem vytřela, jak to šlo, a doporučila jsem, aby si otevřel okno. To se za chvíli vyvětrá. Pan manager se netváří moc nadšeně. Zato Hugo vypadal velmi šťastně. Hugo2
Další dvě loužičky se objevily na koberci v 6. patře, kde mám kancelář, a také jedna krásně voňavá hromádka. V 5. a 6. patře banky jsou okna dokořán. Ale zase je výhoda, že nemusím lítat ven. Výlet ven jsem zkusila jenom jednou a Hugis se strašně bál. A stejně se nevyčůral.
Jinak byl Hugo zlatíčko, spinkal v pelíšku, co jsem mu přinesla, hrál si s myškou a chrastítkem, a když už se moc nudil, snažil se mi vydrápat na klín. Když jsem ho konečně zvedla, hlavu položil na stůl a čučel, co to smolím do počítače, až z toho usnul. Ten den se dveře do mé kanceláře netrhly.
Zbaštil 20 dkg šunky, zobal granulky a od paní z kantýny dostal kousky nakrájeného hovězího masíčka. Přišel email od Zuzky z Kocky-online.cz, že fotku Huga umístila kamsi na web a že má o psíka zájem jakási slečna. Hurá, to je fofr. Hned volám. Slečna má nedostupný mobil.
Blížila se 16 hodina, kdy mě měl manžel vyzvednout na Vltavské. Venku lilo jako z konve. Jsem klidnější než ráno, když vím, že mám potenciálního uchazeče pro malého chlupáče, alespoň to tedy můžu tvrdit.
15,15 balím se, Huga strkám do tašky, netváří se moc nadšeně. Cesta metrem proběhne stejně jako ráno, Hugo na klíně dělá veselé kukuče na cestující, ti pomalu roztávají. Vltavská. Jsem tu brzo, chvíli sedím v metru na lavičce, pak už to Huga přestává bavit a začíná zlobit. Štěká a neustále vystupuje z tašky. Vycházíme z metra do deště. Volám Petrovi, kde je.
" JO už jedu, jsem tam za 5 minut, počkej na zastávce nahoře, ať na tebe neprší."
"Nahoře" zastávku zrušili, tudíž chybí boudička. Stojím tam pod deštníkem, teče mi do boty, po cestě mi normálně praskla podrážka, Hugo se dere ven a poňafává, zastrkuji mu hlavičku do tašky, bojím se, aby na něj nepršelo a nenastydnul. Vzteká se.
5 minut uběhlo jako voda. 10 minut uběhlo ještě rychleji. Široké a dlouhé nohavice džín začínají nasákávat vodu. Ideální oblečení do deště. Teče mi do boty, je mi zima a ten příšernej pes se pořád snaží překlopit se z tašky, kterou mám přes rameno. 15 minut v trapu. Začínám mít vztek.
" Kde jsi, už jsem tady 15 minut je mi zima," jsem podrážděná.
" Ivanko, stojím v zácpě, nemůžu jet rychleji, opravdu se snažím, jsme tam fakt do 5 minut." Petr mluví lehce ironickým hlasem.
" No jo já vím ." Tak já tu počkám, no".
"Bud tak hodná, ahoj"
Vtipný. Hugo mně ožižlává prsty u rukou, alespoň dal pokoj a nedere se ven. 10 minut pryč.
Vtom se z magistrály vyhoupne fialový forman, hurá, už je tady. Cpu Hugovi hlavu do tašky, a nenápadně ho přikrývám deštníkem.
"Ahoj, co to vlečeš v té tašce? Promiň, byla hrozná zácpa."
"Ale nic," sedám si na zadní sedačku. "Jen takovýho úplně malinkýho pejska. Toho ze včera, víš, od Veroničiné kamarádky. Podívej, jakej je malinkej a neštastnej a úplně opuštěnej. Ale já už pro něj mám zájemce, fakt, oni by si pro něj přijeli asi, a jmenuje se Hugo". Vychrlila jsem všechno jedním dechem.
Manžel nemluvil a jen koukal.
"Ach jo, tak mi ho ukaž, ten je ale fakt nějakej malej." Hugo, jak kdyby to věděl, nasadil neodolatelně slaďounkej kukuč. Petr ho drbe po hlavě.
,No kdyby ho nechtěli, tak u nás pár dní může být. Takovej prťousek. Než se najde někdo, kdo ho bude chtít."
HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!
Hugo, vylezl z tašky a usnul mi na klíně. Celou cestu autem až domů spal jako mimino.
Ještě během cesty mi slečna volala, ať Huga nikomu nedáváme, že si ho určitě vezmou a že si pro něj přijedou ještě večer.
Doma bylo pozdvižení, našich pět kočičích chlupáčů se postupně chodilo dívat do obýváku na vetřelce. S výrazem "co to zase ta praštěná panička přinesla domů" znechuceně odcházeli, když Hugo nezaváhal ani na vteřinu a okamžitě se na ně vrhal, pravděpodobně s úmyslem je sežrat. Nestál jim ani za pohled. Jediný, kdo se nachytal a snažil se před Hugem nacpat pod gauč, čímž mu způsobil obrovskou radost, byl Šimon - roční kocour. Ostatní kočky zůstaly za dveřmi a dožadovaly se krmení. Trošku blázinec. Manžel prohlásil, že odchází s Hubertem (roční rotvajleří kluk) na procházku, že mu nevadí, že prší, že se staví na pivo a ať si to doma "užiju". Hugo mezitím stačil ožrat čudlíky u šuplíků.
Mezitím dorazila domů Veronika (dcera), vrazila jsem jí Huga na hlídání, dala baštu kočkám, převlíkla se a hurá s Hugem na veterinu.
Paní doktorka Hugíska prohlídla, řekla, že je zdravý, pěkný pes, načipovala ho, domluvili jsme se, že očkování doporučuje nejdřív tak za 3 neděle, nakoupila jsem odčervovací tablety pro kočky , přípravek na klíšťata a jeli jsme domů. Hugo mezitím běhal po ordinaci a snažil se protrhnout pytel s kočičím žrádlem. Naštěstí sestřička byla bystrá a včas ho chytla. Za odměnu dostal psí sušenku. Zhltnul ji, jak kdyby týden nejedl a s pohledem " jsem strááááááášně hladový, týden jsem neměl suchou kůrku", loudil o další. Hugo3
Rychle platím, z peněženky mi zmizelo 1 460 Kč.
Kolem 20,00 dorazil pár velmi příjemných mladých lidí, Andrea a Roman. Než jsme stačili sepsat příslušný předávací protokol, vysvětlit si všechny věci kolem péče o štěně, očkování a čipu, stačil Hugo vytahat a přeprat polena do krbu, stáhnout ubrus z malého stolu, naštěstí tam bylo jen ovládání na televizi a korkové podložky, doslova "sežrat" 2 misky masa, vyškrabat se na gauč, kde padnul a okamžitě usnul.
Andrea a Roman byli z Huga přesto strašně nadšení, jen měli strach, jestli jim nezakousne králíka. Při pohledu na řádícího Huga jsem jim nedokázala odpovědět. Kolem 21,15 si střapatého zrzavého Huga odváželi na Žižkov.
A já blázen bláznivá přesto, že jsem s ním byla jen jeden den, jsem měla slzičky na krajíčku. Ale trochu se mi i ulevilo. Při Hugově temperamentu, 5 kočkách, jednom rotvajlerovi, jedné Veronice a jednom manželovi bych to už nemusela psychicky zvládnout.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ester Ester | E-mail | 11. dubna 2008 v 14:12 | Reagovat

bylo to super a ten hugo je nadherny

2 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:49 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama