Jak se daří Drakovi?

7. října 2007 v 20:18 | majitelka blogu |  Kočičí příběhy
Drak se naučil kousky, kterými projasňoval všední dny i večery. Ráno - tělo vstává, hlava ještě spí - zapleskal jsem na stehna, Drak přiběhl a vyskočil na ně. Dal mi pohlavní pozdravení a šla se dělat snídaně. Večer společně s postupně se střídajícími členy člověčí smečky obsadil koupelnu.
Hup na pračku. Významný pohled do umyvadla, kde zatím není voda. Ta je tam následně napuštěna právě přítomným dvounožcem. Do vody vhozen kartáček na zuby. Drak se z pračky předními tlapkami dostává na rantl umyvadla. Tlamičku nejdříve zaboří do vody a pije. Ten kluk má splávek... Pak střídavě levou i pravou tlapkou loví kartáček. Pejskaři, varoval jsem vás. Jednou, dvakrát, třikrát, přihrábnout, někdy štětiny, někdy držátko do tlamičky. Elegantní otočka směrem na pračku a seskok na zem. "Chytil," křičí přítomný dvounožec na jiného téhož rodu pohybujícího se nejblíž kuchyně. A Drak si už ťapká do kuchyně pro odměnu, sucháče, šlehačku nebo kus file. Odněkud se najednou vynoří holky (kočky Lucka a Kristýna - pozn. red.) a tváří se, že na nás pošlou Marxe nebo zelený písy (popřípadě všechny), když nebude principu "všem zvířatům dle jejich potřeb" učiněno za dost. Drak se mezitím vrací na pračku, kartáček už je zase v umyvadle, přední tlapy na rantl, tlapky do vody, raz dva tři, "chytil"... No, když jsme na to byli dva, jeden v koupelně a druhý v kuchyni, tak se to dalo. Ale pro jednoho tyhle zrychlené přesuny na trase koupelna - kuchyně - koupelna začaly být nejpozději v sedmé sérii trošičku nepohodlné.

Kočička Krystýnka
Nejraději se Drak vystavoval sluníčku či trávil chvíle klidu na klíně. Napsal se mnou spoustu stránek na počítači, Lenku zahříval během televizních večerů. Usínal nejčastěji mezi našimi hlavami, někdy u mě mezi rukou a tělesem. Miloval jsem víkendová poobědní přemýšlení v leže, kdy mi Drak skočil na bok a já byl hrozně pyšnej, že je u mě.
Nej-zážitek jsme s Drakem zažili během jedné říjnové soboty roku XY. Malovali jsme. No, my ne, přišel malíř. Začal odstraňovat starou malbu, v bytě všude poletoval bílý prášek. Drak byl vyplašenej. Chytil jsem přepravku, ucpal jí Drakem. Nevzal jsem ani obojek, ani kšíry, které měl Drak pro účely našich letních výšlapů.
"Přijdu," oznámil jsem dotčeně a vyrazil s Drakušou do sobotního prosluněného říjnového dopoledne. U stánku koupil Sport a odešel do blízkého parku. Položil jsem přepravku vedle sebe začal mu předčítat referát z pátečního ligově hokejového matche slávistických pilířů.
Drak si asi chtěl číst se mnou a začal drápat na mříž přepravky. No co, dám na něj pozor. Ouha. Drak to provedl zkušeně. Chvíli si četl se mnou. Pak se seskočil z lavičky a rozešel se, jako inteligent, po parkové cestě. Záhy, přesto pozdě, jsem pochopil jeho taktický záměr.
Asi padesát metrů před námi bylo křoví. Husté a o velké rozloze. Bylo po pravé straně cesty. Zadoufal jsem, že to Drak tak nemyslí. Myslel. Zrychlil jsem, že ho chytnu, Drak zrychlil také. Tohle jsme několikrát zopakovali a všechno bylo najednou v kopru. Drak plynule vplul do křoví...
Znáte to, když jste jó v loji, tak se snažíte nějak se porovnat. Rozměry křoviska, tak to vám můžu říct naprosto přesně, ty byly teda hodně velký. Trojúhelník, z nejkratší strany tráva, z druhé cestička, ze které mě zběh opustil, u přepony parkoviště a vedle něho silnice.
Nejdůležitější - pokusit se zachytit eventuální Drakův přesun pod parkující auta. Obíhal jsem kolem křoviska. Jednou, po páté, po desáté. Co se stalo? Ztratil se mi kocour. On se najde, uvidíte. Skvělý. Po cestičce šla paní. Vypadala důvěryhodně. S očima vyvalenýma jak Collina (vlasy mi taky z toho už padaly) jsem ji požádal, ať zavolá mý zlatý Lence, ať proboha dorazí. Zabije mě snad až Draka najdeme. Tý paní tisíceré díky.
Lenka dorazila. To už jsem změnil taktiku. Neobíhal jsem odvěsny a přeponu, ale pohyboval se napříč křoviskem. Křoví mělo 50 - 150 cm, já zase kraťasy a tenký boty. Lahůdka. Lenka obíhala, já křižoval. Nikde nic. "Zavolej hasiče". "Cože!!?" "Běž zavolat hasiče. Řekni kde jsme, co se děje. Přijedou, určitě přijedou. Jen jim řekni, ať nehoukají, jen ať proboha nehoukají."
Lenka se vydala do blízké budky vylíčit hasičům základní obrysy naší situace. "Přijedou." Nehoukali. Dorazili do přilehlé ulice. Sledoval jsem jejich příjezd s velkou úlevou. Vyšel jsem jim naproti. Velitel mě bez hnutí čímkoliv vyslechl. Poté vytáhl vysílačku: "Jsme na místě zásahu, ztracený mouratobílý kocour, jméno Drak. Nachází se nejspíš v přilehlém křovisku. Příjem."
Na rozdíl od jiných uniformovaných složek jsem nikdy neměl důvod nosit v sobě k hasičům nějaké zábrany či jiné nekladné pocity. Ale tehdy??? Asi si to umíte představit. Já za blbce a oni se seberou a přijedou hledat našeho rodinnýho čtvernožce.
Drak při pobytu v kočičím hotelu
Šel jsem vedle velitele a opatrně se ohlédl za sebe. Ti skvělí borci šli v klasickým akčním kosočtverci. To už jsem na tý situaci alespoň na chvilku zahlédl i to poetický a podprahový.
Došli jsme společně ke křovisku. Prohlédl jsem si tři zbývající členy kosočtverce. Dodnes si pamatuji na jednoho z nich, pán kolem padesátky, silný brýle. Člověk, kterýho byste chtěli mít u sebe na pustým ostrově. Chlapi si podělili rajon. Byli jsme tam už s Lenkou zbyteční, ale chodili jsme stále kolem. "Mám ho. Sakra nemám, to je láhev od piva."
V tom křoví byla spousta věcí. Kufry, tašky, poválečné láhve všech období, druhů a rozměrů, šaty, knihy. Moje víra v komando již nebyla stoprocentní. Bloumal jsem kolem křoviska. Při svém trojúhelníkovitě krouživém pohybu jsem se setkal s oním s brýlemi. "Tady je". Hasič s brýlemi uviděl vyplašeného Draka na kraji křoví vykukovat ven. Přidal se k nám další hasič, co byl nejblíže.
Dodnes si vzpomínám, že jsem se bál po Drakovi sáhnout, že zas uteče. Ten pán v brýlích si kleknul, natáhl k Drakovi obě ruce. Hrozně opatrně a vlídně ho uchopil. Mezitím se sešel celý zúčastněný půltucet. Hasič vložil Draka do přepravky. Smích a slzy. Velitel zásahu vytáhl vysílačku. "Kocour nalezen, vracíme se." Hasiči se seřadili do původního tvaru a vydali se k autu. Hopkal jsem jak Pepek vyskoč vedle šéfa. Vnutil jsem mu nějak pomalovanej papír. "Ale kočky my děláme zadarmo..." odzbrojil mě s úsměvem.
Prvního července 2004 nás Drak poprvé a naposled zklamal. Usnul během svého boje s přesilou, proti které nebylo pomoci. Co nám po něm zůstalo? Vzpomínky na nelítostně krátkých a krásných šest let. Na to množství lásky, co nám dal. Bylo nás šest, je nás pět. Jen se těch pěti nemůžu, Draku, nějak dopočítat. Vzal jsi si nás každého kus s sebou. Děkujeme Ti Draku.
4. července 2004, Radek, Lenka, Jirka, Týna, Lucka.
P.S.: Svou poslední cestu Drak vykonal v oné dnes ještě starší černé tašce. I ta kancelářská sponka se na ní stále houpá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | Web | 7. října 2007 v 20:19 | Reagovat

Ahoj na mem blogu je soutez o nej AFilm Ak chces zapoj se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama