Čokoláda a Juan

8. října 2007 v 15:04 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Čokoláda je velká hnědá fena, kříženec ze všeho nejvíc podobný vlkodlavovi. Měla velké štěstí v neštěstí. Protože je tak velká, v pražském útulku o ni žádný z žadatelů nejevil zájem. Kdo by chtěl tak velkého psa ve velkoměstě! Když už, tak nějaké ušlechtilé plemeno, ale křížence neznámého původu?

Psí kamarádi té velké feny, všichni menší než ona, už našli nový domov, ale ji nikdo nechtěl. Do útulku přicházeli další pejsci, i ti už zase odešli ke svým pánečkům, ale ona stále nic. Tak to šlo měsíc po měsíci stále dokola, nové přírůstky, noví kamarádi, jejich šťastná chvíle při odchodu z útulku. Jen největší a taky nejsmutnější z nich, velká hnědá fena stále zůstávala v kotci a pomalu ztrácela naději. Matějková - Juan
Jednoho dne do útulku přišla mladá žena s manželem a chtěli vědět jaké že mají psy? Chovatelka hned nabízela krásného křížence jezevčíka, pak bílého špice, dokonce byl k mání pejsek vzdáleně podobný jorkšírskému teriérovi. Pejsci to byli roztomilí, ale nic pro Janu - tak se mladá zájemkyně o pejska jmenovala.
Od malička obdivovala psy velké, ti malí jí nic neříkali. Proto taky jako dorůstající dívka dostala od rodičů po dlouhém žadonění a přemlouvání štěňátko dalmatina, kterého pojmenovala Danyk. Z Danyka vyrostl velice osobitý pejsek s vlastním názorem na vše okolo sebe, což se neobešlo bez různých karambolů a škod menšího či většího rozsahu. Přesto přese všecko se stal Danyk miláčkem nejen Jany, ale i jejích rodičů. Čas utíkal, Jana dospěla, Danyk zastárnul, onemocněl... Jana se provdala, odstěhovala se za svým manželem na druhý konec Prahy do rodinného domku a začala zase toužit po psovi, pokud možno co největším.
A v této chvíli se zase vracíme do útulku, odkud jsme se na chvíli vzdálili a kam se Jana se svým manželem toho dne vypravila. Chovatelka dělala co mohla, předváděla jednoho pejska za druhým, viděla že mladí zájemci jsou milovníci zvířat a že pejsek, kterého si vezmou, se bude u nich určitě mít dobře. Janě bylo všech těch nalezenců líto, byla rozhodnuta si určitě některého vzít, ale stále váhala, který z pejsků bude ten pravý.
"Nějakého většího nemáte?" otázala se ochotné chovatelky. "Byl by tu kříženec vlčáka, jedna boxerka, no a pak ještě obrovská fena neznámého původu, beznadějný případ. Tu nikdo nechce. Je sice moc hodná, ale už jsme ztratili naději, tu si nikdo nevezme, je do města moc velká. Nakonec ji asi budeme muset nechat utratit. Pojďte se raději podívat na tu boxerku, ta se vám bude líbit."
Cestou za boxerkou, uslyšela Jana z jednoho kotce tiché kňučení a uvnitř uviděla čokoládově zbarveného psa, který Janu v první chvíli zaujal imposantním vzrůstem, ale hned poté smutnýma očima. Bylo rozhodnuto, za dalšími zvířátky už se nešlo a druhý den si odvezli noví pánečci Čokoládu - tak fenku podle barvy srsti pojmenovali - domů.
Čokoláda projevovala svým pánečkům vděčnost a pro svou mírnou a milou povahu si získala všechny v rodině. Jana s manželem často cestují do ciziny a v těchto chvílích se Čokoláda stěhuje k Janiným rodičům. Ona si zvykla na ně, oni na ni a když se vrací domů, vždycky se s ní rodiče Jany loučí jen neradi.
Letos na začátku ledna jsem strávila se zraněnou nohou nějaký čas na naší chalupě na Vysočině. Dělat jsem nic nemohla a tak jsem četla, nebo seděla u počítače. V rubrice Zvířetník jsem objevila článek s názvem Juan a psí hvězda Sirius. O Juanovi, kříženci vlčáka, který hledal domov "na pořád," jsem řekla své sestře, ta svému manželovi a do konce týdne se k nim do pražského bytu Juan z psího útulku na jihu Čech stěhoval.
Ptáte se, co má Juan společného s Čokoládou? Tak předně, oba jsou to nalezenci z útulku i když každý z jiného koutu republiky, ale to na věci nic nemění. Oba si moc si váží svého nového domova a oba jsou na své pánečky jaksepatří žárliví. Ale ještě něco - ti dva tráví společně mnohé chvíle. To je tak - Juanovi noví pánečci jsou rodiče Jany, Jana má Čokoládu a pokud jedna, nebo druhá rodina musí odjet, stěhuje se podle situace buď Čokoláda na sever Prahy, nebo zase Juan na její opačný konec.
Matějková - Juan a ČokoládaNe že by začátky občasného společného soužití těch dvou psů byly jednoduché, to tedy v žádném případě! Každý z nich chtěl mít své milované pánečky jen a jen pro sebe. Oba mají sice svůj pelíšek i ve své náhradní rodině, ale vždy se strhl lítý boj o to, kde se který z nich na noc uvelebí. Když někdo z rodiny dával nějaký pamlsek Juanovi, bylo nutno dát neprodleně to samé taky Čokoládě a naopak. Když se pohladil jeden, nesmělo se v žádném případě zapomenout na toho druhého. A tak to šlo stále dokola se vším.
Ale všichni v rodině pocity Čokolády a Juana chápali a respektovali, vždyť ti dva nalezenci si chránili to, co v minulosti postrádali a kdo se jim může divit, že si své nově nabyté štěstí střežili jako oko v hlavě. Až pak jednou, to Jana se svým manželem odjela do Asie, se ti dva pejsci skamarádili. A sice došlo k tomu při letní bouřce na chatě Janiných rodičů.
Juan se bouřky hrozně bojí a při těch děsných hromech a blescích ho normálně neutěší nic, dokonce i jeho milovaní pánečci jsou na to krátcí. Pokud je bouřka v noci, Juan vletí do ložnice, skáče po postelích, hlava nehlava a při tom příšerně vyje a kňučí - že nikdo nespí, nemusím jistě zdůrazňovat.
Onu noc, kdy se nesmiřitelní psí rivalové skamarádili, nastala v noci bouřka opravdu jaksepatří. Panička otevřela dveře ložnice, aby Juan mohl tak jako vždycky k nim a připravovala se na bezesnou noc. Ale ono nic. Žádné vytí, žádné kňučení. Juan stále nikde. Panička to nevydržela a nakoukla do druhého pokoje. Nevěřila svým očím.
Čokoláda a Juan spolu leželi v klubíčku na gauči, Čokoláda packu položenou na Juanově hlavě, jakoby ho uklidňovala. Bouřka skončila a oba pejsci na gauči svorně usnuli. Co si v noci pověděli, nebo co se jim zdálo, to není známo. Ale druhý den se už jeden od druhého nehnuli a bylo zřejmé, že uzavřeli příměří - ale co příměří, to je nesprávně zvolené slovo, oni zcela zjevně uzavřeli přátelství.
Teď jsem ovšem zvědava, jak ti dva přijmou další přírůstek do rodiny. Jana s manželem totiž na jaře očekávají radostnou událost, zatím není známo, jestli to bude chlapeček nebo holčička, ale jedno je jisté - Čokoláda a Juan si budou zase muset zvykat. Ovšem tentokrát na to už budou dva a jak je známo, ve dvou se to lépe táhne.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:49 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama