Život je naruby. Když jsem se narodil, svět byl jen na hraní. Ničeho jsem se nebál, byl jsem malý, ale moc odvážný. Mámu jsem kousal do ocásku, brášky jsem tahal za ucho a vrčel jsem u toho jako velký pes. Byl jsem z nás kluků nejsilnější. Byl jsem maminčin hrdina.
Bydleli jsem s maminkou a dvěma brášky v jednom rozbořeném domě. Bylo tam zima, ale když jsme se k mamince přitulili, bylo nám hned líp. Maminka nás zahřívala a olizovala a nám bylo dobře. Někdy od nás maminka musela odejít, aby přinesla něco k jídlu. My jsme rostli jako z vody a měli jsme stále hlad. Uživit 3 hladové krky, to bylo pro naší mámu dost těžké. Tak chodila shánět jídlo stále častěji a já jsem dostával brášky na starost. Musel jsem je hlídat a čekat, až se maminka vrátí. Den byl dlouhý, hráli jsme si a těšili se, až se máma vrátí. Copak nám asi zase donese ? Kus rohlíku nebo dokonce kousek buřtíku?
Jednou máma odešla a my jsme na ni jako obvykle čekali. Ten den byl nějak obzvlášť dlouhý, delší než jindy. Sluníčko už šlo spát a máma pořád nikde. Tak jsme bez mámy přečkali první noc. Bylo nám zima, choulili jsme se k sobě a moc jsme se báli. Pak přišlo ráno, zase dlouhé čekání, velký hlad a žízeň. A byla tu druhá noc. Snažil jsem se brášky uklidnit, kňučeli hladem a strachy. Sám jsem se bál, ale když mi je máma dala na starost, tak jsem se musel starat.
Věděl jsem, že tu už sami zůstat nemůžeme. Následující den ráno jsme se vydali maminku hledat. Opatrně jsme vykoukli z baráku a rozmýšleli se kam jít. Kde jen ta naše maminka může být? Šli jsme rovně, za nosem. Cesta vedla okolo nějakých domů. Ty domy byly podobné tomu našemu, akorát, že tady bylo hodně lidí. Velkých, ale i takových malých. Běželi jsme k nim a chtěli jsme si s nimi hrát. Hlavně s těmi malými lidmi. Jak nás uviděli, začali křičet. Vyděsili jsme se a chtěli utéci. Pak přiběhli ti velcí lidé a začali nás honit. Moje brášky chytili a nesli do domu. Já jsem se schoval pod nějaké staré auto, co tu stálo, a ani jsem nedýchal. Srdíčko mi bušilo a moc jsem si přál být zase u mámy. Schoulil jsem se do klubíčka a tak jsem přečkal celou noc. Stejně jsem nevěděl, kam bych měl jít. Nemohl jsem tu brášky nechat.
Ráno z toho divného domu vyběhli zase ti malí lidé a na provaze měli přivázané moje brášky. Tahali je sem a tam, kam šli oni, tam tahali brášky. Nosili je, tahali je, pak je přivázali ke stromu a někam utíkali. Už je bráškové nezajímali. Když ti malí lidi byli z dohledu, běžel jsem bráškům na pomoc. Byli celí vystrašení, kňučeli a měli hlad. Ale byli šťastní, že mě vidí. Překousali jsme provazy a utíkali pryč. Daleko od těch lidí. Tak to byla naše první zkušenost s člověkem.

Od té doby jsme byli opatrní a lidem jsme se vyhýbali. Začali jsme žít jako naše maminka. Potulovali jsme se okolo popelnic a snažili se najít něco k jídlu. A tady jsme potkali dalšího člověka. Jako my prohrabával popelnice. Chytil nás a přivázal na provaz. Na rozdíl od těch malých lidí nás netahal. Někdy nás i pohladil a rozdělil se s námi o jídlo. Přes den jsme se s ním potulovali po městě a v noci jsme chodili spát do jiného starého baráku. Už se zdálo, že se budeme mít dobře. Maminku jsme sice nenašli, ale měli jsme svého pána.
Pak se stalo, že náš pán pil často takovou divnou vodu a potom byl na nás zlý. Tloukl nás klackem a kopal do nás. Začali jsme se ho bát. Jednoho dne nás pán odvedl k jiným podobným lidem a tam nás nechal. Dostal prý za nás nějaké peníze, za které si koupí tu divnou vodu. Už jsme ho nikdy neviděli. Moje bratříčky si odvedli cizí lidé. Mě si nechal jeden člověk, který zapáchal podobně jako náš bývalý člověk. Taky pořád křičel a motal se. Neměl mě rád, kopal do mě a nedával mi jídlo. Chtěl jsem utéci, ale on mě přivazoval. Jednoho dne, když se můj pán hodně napil té divné vody a usnul, překousal jsem provaz a utekl pryč. Už jsem nechtěl žádného člověka potkat. Všichni lidé, které jsem potkal, byli zlí. Už nechci žádné lidi.
Tak jsem se toulal několik let. Byl jsem vyhublý a někdy i nemocný. To jsem vždy zalezl do nějakého úkrytu, do starého domu, do sklepa a podobně a tam jsem tu nemoc přečkal. Když mi bylo líp, vylezl jsem ven a sháněl nějaké jídlo. Nejčastěji jsem se potuloval okolo popelnic. Tam bylo jídlo. Jednou jsem tam potkal paní. Něco mi říkala, ale já jsem radši utekl. Lidem už nevěřím. Příště byla paní u popelnic zase a nechala mi tam nějaké jídlo. Další den opět a já jsem zjistil, že se na ni už těším. Jednoho dne ke mě přišla. Já jsem se ještě bál, ale překonal jsem strach a neutekl jsem. A představte si to. Ta paní ke mně natáhla ruku, už jsem chtěl uhnout před ránou, ale.... ruka mě pohladila. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stále jsem byl ostražitý a připravený utéci. Ta paní mě připnula na nějaký řemínek a někam mě vedla. Došli jsem k jednomu domu, kde štěkalo hodně psů. Paní mi něco říkala, pohladila mě a dala mě jiné paní. Odešla, smutně jsem se za ní otáčel. Ona mě tu nechala.
Dozvěděl jsem se, že jsem ve psím útulku. Lidi jsou tady prý hodní, nemusím se bát a je tu taky jídlo. A nikdo mě tu nebije. Přesto se tu choulím v koutě, protože lidem zatím ještě moc nevěřím. Život mě naučil nevěřit. Ale už několikrát jsem jim dovolil, aby na mě sáhli a pohladili mě. Prý tady budu do té doby, než si pro mě přijde nějaký pán. Kdo to je "pán" ? To je člověk? Já se lidí bojím, já už lidi nechci. Pejsci, kteří jsou tu delší dobu mi vyprávěli, že "pán" je hodný člověk, který mě bude mít rád. Bude mě krmit, hladit, bude se mnou chodit na procházky a já prý zase budu šťastný pes, jako jsem býval kdysi, když jsem byl se svými brášky u maminky. Mám prý zapomenout na zlé lidi, které jsem na své cestě životem potkal. Všichni prý nejsou zlí. Hezky se to poslouchá, jestli je to pravda, tak já bych to moc chtěl. Moc bych chtěl svého pána.
Tak tu na něj čekám. Nejsem malé odvážné štěně, jsem 4 roky starý psí kluk, co v životě zažil hodně špatného a co se bojí lidí. Už se ale nechci toulat a stále se skrývat. Lidi, prosím, až toho mého pána potkáte, řekněte mu, že na něj čekám tady.

Blackie je drobnější kříženec snad labradora, černé zbarvení, stáří cca 3-4 roky. Zpočátku jsme jej nemohli pohladit, ani na něj sáhnout. Vypadá, že za sebou nemá dobré věci. Ještě dnes je velmi plachý, ostražitý. S tímto pejskem se musí jednat velmi opatrně a ostražitě - nekouše, ale bojí se. Moc by mu pomohl hodný a trpělivý páníček, který by měl pochopení pro jeho špatnou zkušenost s lidmi a pomohl by mu překonat strach.
Blackie stále čeká v našem útulku. Pokud byste mu chtěli dát nový domov, kontaktujte nás na tel. 604 551696 nebo na e-mailu: koudelovav@seznam.cz
Bydleli jsem s maminkou a dvěma brášky v jednom rozbořeném domě. Bylo tam zima, ale když jsme se k mamince přitulili, bylo nám hned líp. Maminka nás zahřívala a olizovala a nám bylo dobře. Někdy od nás maminka musela odejít, aby přinesla něco k jídlu. My jsme rostli jako z vody a měli jsme stále hlad. Uživit 3 hladové krky, to bylo pro naší mámu dost těžké. Tak chodila shánět jídlo stále častěji a já jsem dostával brášky na starost. Musel jsem je hlídat a čekat, až se maminka vrátí. Den byl dlouhý, hráli jsme si a těšili se, až se máma vrátí. Copak nám asi zase donese ? Kus rohlíku nebo dokonce kousek buřtíku?
Jednou máma odešla a my jsme na ni jako obvykle čekali. Ten den byl nějak obzvlášť dlouhý, delší než jindy. Sluníčko už šlo spát a máma pořád nikde. Tak jsme bez mámy přečkali první noc. Bylo nám zima, choulili jsme se k sobě a moc jsme se báli. Pak přišlo ráno, zase dlouhé čekání, velký hlad a žízeň. A byla tu druhá noc. Snažil jsem se brášky uklidnit, kňučeli hladem a strachy. Sám jsem se bál, ale když mi je máma dala na starost, tak jsem se musel starat.
Věděl jsem, že tu už sami zůstat nemůžeme. Následující den ráno jsme se vydali maminku hledat. Opatrně jsme vykoukli z baráku a rozmýšleli se kam jít. Kde jen ta naše maminka může být? Šli jsme rovně, za nosem. Cesta vedla okolo nějakých domů. Ty domy byly podobné tomu našemu, akorát, že tady bylo hodně lidí. Velkých, ale i takových malých. Běželi jsme k nim a chtěli jsme si s nimi hrát. Hlavně s těmi malými lidmi. Jak nás uviděli, začali křičet. Vyděsili jsme se a chtěli utéci. Pak přiběhli ti velcí lidé a začali nás honit. Moje brášky chytili a nesli do domu. Já jsem se schoval pod nějaké staré auto, co tu stálo, a ani jsem nedýchal. Srdíčko mi bušilo a moc jsem si přál být zase u mámy. Schoulil jsem se do klubíčka a tak jsem přečkal celou noc. Stejně jsem nevěděl, kam bych měl jít. Nemohl jsem tu brášky nechat.
Ráno z toho divného domu vyběhli zase ti malí lidé a na provaze měli přivázané moje brášky. Tahali je sem a tam, kam šli oni, tam tahali brášky. Nosili je, tahali je, pak je přivázali ke stromu a někam utíkali. Už je bráškové nezajímali. Když ti malí lidi byli z dohledu, běžel jsem bráškům na pomoc. Byli celí vystrašení, kňučeli a měli hlad. Ale byli šťastní, že mě vidí. Překousali jsme provazy a utíkali pryč. Daleko od těch lidí. Tak to byla naše první zkušenost s člověkem.

Od té doby jsme byli opatrní a lidem jsme se vyhýbali. Začali jsme žít jako naše maminka. Potulovali jsme se okolo popelnic a snažili se najít něco k jídlu. A tady jsme potkali dalšího člověka. Jako my prohrabával popelnice. Chytil nás a přivázal na provaz. Na rozdíl od těch malých lidí nás netahal. Někdy nás i pohladil a rozdělil se s námi o jídlo. Přes den jsme se s ním potulovali po městě a v noci jsme chodili spát do jiného starého baráku. Už se zdálo, že se budeme mít dobře. Maminku jsme sice nenašli, ale měli jsme svého pána.
Pak se stalo, že náš pán pil často takovou divnou vodu a potom byl na nás zlý. Tloukl nás klackem a kopal do nás. Začali jsme se ho bát. Jednoho dne nás pán odvedl k jiným podobným lidem a tam nás nechal. Dostal prý za nás nějaké peníze, za které si koupí tu divnou vodu. Už jsme ho nikdy neviděli. Moje bratříčky si odvedli cizí lidé. Mě si nechal jeden člověk, který zapáchal podobně jako náš bývalý člověk. Taky pořád křičel a motal se. Neměl mě rád, kopal do mě a nedával mi jídlo. Chtěl jsem utéci, ale on mě přivazoval. Jednoho dne, když se můj pán hodně napil té divné vody a usnul, překousal jsem provaz a utekl pryč. Už jsem nechtěl žádného člověka potkat. Všichni lidé, které jsem potkal, byli zlí. Už nechci žádné lidi.
Tak jsem se toulal několik let. Byl jsem vyhublý a někdy i nemocný. To jsem vždy zalezl do nějakého úkrytu, do starého domu, do sklepa a podobně a tam jsem tu nemoc přečkal. Když mi bylo líp, vylezl jsem ven a sháněl nějaké jídlo. Nejčastěji jsem se potuloval okolo popelnic. Tam bylo jídlo. Jednou jsem tam potkal paní. Něco mi říkala, ale já jsem radši utekl. Lidem už nevěřím. Příště byla paní u popelnic zase a nechala mi tam nějaké jídlo. Další den opět a já jsem zjistil, že se na ni už těším. Jednoho dne ke mě přišla. Já jsem se ještě bál, ale překonal jsem strach a neutekl jsem. A představte si to. Ta paní ke mně natáhla ruku, už jsem chtěl uhnout před ránou, ale.... ruka mě pohladila. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stále jsem byl ostražitý a připravený utéci. Ta paní mě připnula na nějaký řemínek a někam mě vedla. Došli jsem k jednomu domu, kde štěkalo hodně psů. Paní mi něco říkala, pohladila mě a dala mě jiné paní. Odešla, smutně jsem se za ní otáčel. Ona mě tu nechala.
Dozvěděl jsem se, že jsem ve psím útulku. Lidi jsou tady prý hodní, nemusím se bát a je tu taky jídlo. A nikdo mě tu nebije. Přesto se tu choulím v koutě, protože lidem zatím ještě moc nevěřím. Život mě naučil nevěřit. Ale už několikrát jsem jim dovolil, aby na mě sáhli a pohladili mě. Prý tady budu do té doby, než si pro mě přijde nějaký pán. Kdo to je "pán" ? To je člověk? Já se lidí bojím, já už lidi nechci. Pejsci, kteří jsou tu delší dobu mi vyprávěli, že "pán" je hodný člověk, který mě bude mít rád. Bude mě krmit, hladit, bude se mnou chodit na procházky a já prý zase budu šťastný pes, jako jsem býval kdysi, když jsem byl se svými brášky u maminky. Mám prý zapomenout na zlé lidi, které jsem na své cestě životem potkal. Všichni prý nejsou zlí. Hezky se to poslouchá, jestli je to pravda, tak já bych to moc chtěl. Moc bych chtěl svého pána.
Tak tu na něj čekám. Nejsem malé odvážné štěně, jsem 4 roky starý psí kluk, co v životě zažil hodně špatného a co se bojí lidí. Už se ale nechci toulat a stále se skrývat. Lidi, prosím, až toho mého pána potkáte, řekněte mu, že na něj čekám tady.

Blackie je drobnější kříženec snad labradora, černé zbarvení, stáří cca 3-4 roky. Zpočátku jsme jej nemohli pohladit, ani na něj sáhnout. Vypadá, že za sebou nemá dobré věci. Ještě dnes je velmi plachý, ostražitý. S tímto pejskem se musí jednat velmi opatrně a ostražitě - nekouše, ale bojí se. Moc by mu pomohl hodný a trpělivý páníček, který by měl pochopení pro jeho špatnou zkušenost s lidmi a pomohl by mu překonat strach.
Blackie stále čeká v našem útulku. Pokud byste mu chtěli dát nový domov, kontaktujte nás na tel. 604 551696 nebo na e-mailu: koudelovav@seznam.cz
Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy
________________________________________
Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.
Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.
Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!
KONEC
________________________________________
Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.
________________________________________