Ztracená kočka Lucka

29. září 2007 v 12:44 | majitelka blogu |  Kočičí příběhy
Tak mi to nedá, musím se s vámi podělit o příběh naší "ztracené kočky" Vzpomněla jsem si na něj, když jsem si přečetla Danin, mimochodem moc hezky a poučně napsaný, návod na hledání ztracené kočky.
Je to 5 let co se naší číče Lucince narodila 3 koťátka. Máma to byla svědomitá, kojila, olizovala, no starala se na 100%. A protože je zvyklá chodit ven, když potřebuje, vždy si "odskočila oknem", ale za pár minutek byla zpátky. A protože to bylo v červnu a bylo extrémně teplé a krásné počasí, nebyl to problém, nějaké to okno vždycky zůstalo otevřené.
A pak přišla ona neděle, kdy našim drobečkům byly přesně 2 týdny. Dopoledne kolem 10 hodiny Lucka mňoukla a vyšupajdila oknem ven. Doprovázela ji moje poznámka, ať se dlouho "necourá", že tu má povinnosti.
Chystala jsem nedělní oběd, koťata spala jako zabitá a já přestala sledovat čas. Okolo jedné hodiny jsem trošku znervózněla a začala si stěžovat rodině, že ta "kozina", myšleno naše kočka Lucka, ještě nepřišla. Ale protože mrňouskové pořád spali a manžel odvětil svým nejklidnějším hlasem, ať nejančím, že se vrátí, řekla jsem si, že teda nebudu jančit, udělám si kafe a budu koukat na nedělní pohádku v televizi. Však ona se mamina určitě co nevidět vrátí.
Bohužel opak byl pravdou. Po pohádce se nevrátila - moje nervozita stoupala, začala jsem pobíhat po okolí a volala jsem a volala a nic. Lucinka se nevrátila ani v sedm večer, ani v osm večer - moje nervozita dostoupila vrcholu. Neuvěřitelné bylo, že koťata spala jak zabitá, jen asi 2x se trošku probrala, zakníkala a zase spala. Začala jsem Lucinku podezírat, že si to celé naplánovala, snědla někde nějaké uspávací byliny, koťata nakojila a uspala a sama šla na rajs za kocourama (jak říkávala moje babička).
Nicméně jsem samozřejmě, vyhlásila pohotovost, zlanařila manžela a vydali jsme se Lucinku hledat. Bydlíme v domku v Klecánkách, z jedné strany silnice (není moc frekventovaná) a nad ní zarostlá stráň, z druhé strany maliním, břečťanem, svízelem a akáty pro změnu zarostlá stráň. Ideální místo pro toulky, ideální místo pro hledání nezodpovědných kočičích maminek.
A začalo se stmívat, vedro k zalknutí. Vyzbrojeni baterkou, oblečeni do tepláků a vytahaných mikin, jsme se s manželem vypravili do stráně a zahájili pátrání. Divím se, že na nás nikdo nezavolal "chocholoušky"(pro ty, kdo neznají tento výraz, přeložím - zřízenci psychiatrického ústavu), protože na nás musel být úžasný pohled. Prodírali jsme se křovím a maliním, chytali jsem se všeho, čeho se dalo, nohy se nám zaplétaly do ostružiní a svízele, svítili jsme skomírající baterkou a do toho oba do ochraptění volali "Lucíííííííííí čiččíííííííííí, pojď domů Lucinkoooooooooooo, čekaj na tebe dětičky Lucíííííí čičíííííííííííííííí, na… mám tady kuřátko."
Po několika hodinách hledání, kdy manžel zapadnul do jakési díry, odřel si koleno a roztrhnul tepláky, já měla ruce poškrábané od maliní a trnů a roztržený rukáv a oba jsme byli zpocení a unavení, jsem zaslechla z dálky před námi takové slabé mroukání. S výkřikem "To je Lucinka, určitě je někde zamotaná v vysoké trávě a maliní a nemůže se vymotat," jsem zalarmovala všechny své síly a manžela (už to chtěl vzdát a jít domů, začínal prskat).Vyrazili jsme kupředu s obvyklým voláním. Nebudu vás dlouho napínat, mňoukání se ozývalo tu zleva, tu zprava, občas zezadu, občas zepředu, ale pořád v uctivé vzdálenosti. Tvrdila jsem, že to je tou ozvěnou, určitě to jde zepředu.
Asi po hodině běhání za mňoukáním, manžel nervově nevydržel, a se slovy "Ta káča si z nás dělá srandu a tahá nás od čerta k ďáblu, jdeme domů," se začal prodírat křovisky zpátky do civilizace. Mimochodem baterka svítila světélkem slaboučkým, v podstatě už jen poblikávala.
Celou cestu zpět jsem cedila slzičky a mumlala si pod fousy, že ty malý chudinky moje nebohý umřou hladem a žízní a že za to můžeme my, protože nedokážeme najít v lese jednu zatoulanou a určitě žízní polomrtvou kočku.
Domů jsme dorazili asi kolem 23 hodiny, úplně mrtví. Koťata klidně spala. Dopadli jsme oba na gauč, manžel mlčky a nasupeně, já s pláčem, neustále mumlající o těch nebožátkách. A tu se náhle za oknem mihl stín a ozvalo se tiché mňouknutí, zaškrábání na sklo a do místnosti ladný skokem přistála naše "zatoulaná" Lucinka. Její pohled, kterým nás obdařila nelze popsat, chvíli před námi postála, čekala na obvyklá slova přivítání, a když se jí přivítání nedostalo, odešla se věnovat dětem.
Manželův pohled nelze popsat, svůj 10minutový záchvat smíchu (tak trochu hysterického) vám ani popisovat nebudu. Ten večer nebo spíše tu noc už se mnou manžel nepromluvil. Vlastně ano, pronesl jednu větu, když uléhal k zaslouženému spánku: "Dobrou noc, jsme moc rád, že se vymotala z toho ostružiní a neumřela nám žízní, to by mě fakt mrzelo. A takový to mohl být hezký večer".
A když se na to podívám s odstupem času, nakonec to hezký večer i byl. Měl šťastný konec.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama