close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zaběhlá láska

27. září 2007 v 14:34 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Ležel jsem pod lavičkou v parku a sledoval lidské nohy, které se míhaly přede mnou, nikdy jsem
neměl svého pána a potravu jsem si hledal sám. Ve městě, ve kterém jsem žil to nebyl problém, spousta odpadků a zbytků jen čekala na potulný psiska, jakým jsem byl i já. Cítil jsem se starý, přestože mi byly teprve tři roky. Ulice tohoto města mě za můj krátký život naučily mnoho. Uměl jsem utéct před autem, věděl jsem, jak se stranit chlapům, co střílej toulavé psy i kam jít pro žrádlo, když bude nejhůř. Vyhýbal jsem se psům, kteří se mezi sebou rvali o území, věděl jsem kam můžu a kam už ne! Tenkrát bylo hrozné horko, hledal jsem tedy něco k snědku až večer, když se ochladilo. Nemohl jsem už ale nic najít a tak jsem šel na kraj města, kde obyčejně nechodím. Najednou jsem uslyšel hrozivý štěkot odkudsi z průjezdu. Opatrně jsem zjistil, co se děje, pár psů se sklánělo nad mladou fenou a zuřivě cenili zuby a štěkali. Nevím, co se to stalo, ale opatrnost byla v háji, zaštěkal jsem na ně a oni se za mnou rozběhli. Vzpomněl jsem si na kanálovou rourku, kde jsem občas přespal a ztratil jsem se v ní. Když byli pryč, vrátil jsem se do průjezdu. Ležela tam na dlažbě zakrvácená, ale ještě dýchala a její oči se na mne oddaně koukali, ten pohled jsem znal od psů, jenž měli pána. Snažil jsem se jí z toho pomoci, trvalo to pár dní, během nichž si na mne zvykla natolik, že zůstala se mnou. Vstoupila do mého života, žili jsme teď spolu a navzájem si naslouchajíc jsme se učili z chyb toho druhého a já jsem jí vrátil naději a víru se v tom všem vyznat. Žili jsme klidný život v zahrádkářské boudě. Časem však na ní bylo znát, že ji klidný život nevyhovuje. Chtěla se zase toulat nočními ulicemi a cítit vzrušující nebezpečí, která číhala za každou popelnicí, z každé skrýše vycházel její mylný pocit, že opravdu žije. Do toho jsem s ní nemohl jít, protože mám vrozený odpor k balancování mezi životem a smrtí, pud sebezáchovy byl u mne vždycky silnější. Její touha po svobodě byla však silnější než pouto, jenž drželo nás, odešla. Večer co večer jsem marně čekal až se vrátí, nevrátila se. Rozervala mi to mé psí srdce na kousky. Bloumal jsem temnými ulicemi, kde lampy už dávno neznaly svůj účel. A tam jsem ji znovu uviděl. Ležela v kaluži krve, vrhl jsem se k ní a začal jí zoufale lízat velkou ránu, co měla na hřbetě, podle té rány bylo vidět, že to byli psi. Zřejmě divocí buldoci z periferií. Snažil jsem se rychle zabránit krvácení a nejednou jsem si všimnul jejího pohledu, dívala se mi přímo do očí. V tom pohledu byla prosba o odpuštění, ale já jí už dávno odpustil, ty její oči na mne stále hleděly, umírala mi a pořád mi hleděla do očí, zůstal jí ten prosebný pohled až do konce, byla mrtvá, ve mně však napořád plná života..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:51 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama