Velký příběh malého psa

26. září 2007 v 20:44 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Na své dětství si už ani nepamatuji. Možná jsem jako štěně měl kdysi domov a možná byl i šťastný, ale to už je všechno strašně dávno. Teď jsem na konci cesty - ležím opuštěný v psím útulku a čekám… Na co vlastně? Na nějaký nový domov? Ale prosím vás! Kdo si vezme starého, slepého, hluchého, chromého psa?...

Obrazek

Když mě přivezli, vůbec jsem nevěděl, co se bude dít. Kolem štěkalo hodně psů a já se bál. Hned první noc slyším z vedlejšího kotce tichý hlas. "Ahoj kamaráde, vítej mezi nás!" Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl, jenom tmu. I když, šero vidím poslední dobou vlastně pořád… "Kde to jsem?" ptal jsem se opatrně. "Jsi v psím útulku. Tady ti bude dobře, neboj se. Lidé jsou tu hodní…" "Lidé?!" vyděsil jsem se... Už je to dávno, ale já si to pamatuji jakoby to bylo včera. Táhni! křičeli na mě. Nevyhánějte mě, cítím se tak sám! prosil jsem je. Nezajímalo je to... Auu, to strašně bolí! cítil jsem velkou bolest a najednou se nemohl postavit. Proč mě nechtějí nožičky poslouchat? A proč ta zadní tak divně visí?... Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Lidé už byli dávno pryč. Zkusil jsem se postavit. Bolelo to, ale šlo to. Ta divná noha bolela nejvíc. Nevěděl jsem, že je zlomená. Cítil jsem jen tu strašnou bolest…
Za pár týdnů už to bylo dobré. Sice ne jako dřív, ale už jsem se o ni mohl i opřít a zase chodit. A tak jsem šel - kam vlastně? Už ani nevím. Lidi mi ublížili, už za nimi nechci. Žil jsem tak nějak sám. Občas jsem našel něco k jídlu, ale většinou jsem měl hlad. Protože jídlo bylo blízko lidí a já se jich tolik bál. Když mě viděli, odháněli mě, házeli po mě kamením… Tak jsem se naučil jim vyhýbat. Našel jsem si místečko daleko od nich, sice mi byla často zima, ale nikdo mě už netrápil. Byl jsem sám. Až donedávna. Pak přijeli. Lidi! Chtěl jsem utíkat pryč, ale nešlo to. Chytili mě a odvezli sem. No a tak jsem tady. Co tu budu dělat?
"Všichni lidé nejsou stejní. Jsou i ti hodní, třeba tady v útulku. Tady ti nikdo neublíží!" znovu se ozval tichý hlas vedle mě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem svůj příběh vyprávěl nahlas. "Přijdou a vezmou si tě domů. Budeš mít teplý pelíšek a dobré jídlo a budou s tebou chodit na procházky a mít tě moc rádi!" přesvědčoval mě ten hlas. No, nezní to špatně. Pomyslel jsem si. Snad bych to tedy s těmi lidmi mohl ještě jednou zkusit. "A kdy přijdou ti hodní lidé a odvedou mě domů?" zeptal jsem se. "Už brzy, neboj se. Je nás tady hodně, všichni čekáme na druhou šanci. Každý člověk chce někoho jiného, někdo potřebuje hlídat rodinu a dům, jiný chce jen kamaráda. Já tady čekám právě na takového, kdo bude potřebovat hlídače. Ale ty jsi malý, tebe si vezmou jako kamaráda." uklidňoval mě psí hlas.
Aha, tak takhle to je. No, jsem malý, já bych toho moc neuhlídal. Navíc když by přišel zlý člověk, moc bych se bál a utíkal pryč co by mi jen chromá nožička dovolila. Nemůžu být hlídač, to je jasné. A kamarád? To by šlo. Když na mě budou hodní, tak bud rád. Vždyť před chvílí skončilo léto, tak aspoň budu v teple… Dávno nejsem štěně, takže už si nemůžu hrát a běhat, navíc lidská mláďata mě od sebe taky odháněla a ještě dnes cítím jejich rány na zádech, třeba jak po mě tenkrát ta malá švihla prutem…
Už je mi moc let, nebudu tady dlouho, takže radši někdo starší, klidný a opuštěný jako já. Jen tak si spolu sedět a vzpomínat na život… Ne, to ne. Já nechci vzpomínat. Ale ten člověk by mohl, ten se měl určitě dobře a já bych seděl vedle něj a on by věděl, že už není na světě sám… To by se mi asi líbilo… Tak teda počkám na toho člověka…

Obrazek

"Nečekáme už nějak dlouho?" zeptal jsem se jednoho dne svého kamaráda z vedlejšího kotce. "Co chceš, prcku? Dej mi pokoj!" zavrčel hluboký hlas. Jee, to není můj kamarád. Kde je? Kam jste ho dali?! Co jste s ním udělali?! křičel jsem. "Hele malej, sklapni. Nemám náladu. Za pár dní budou Vánoce a já trčím tady. Těšil jsem se, že dostanu velkou kost a místo toho jsem zase v útulku." vrčel ten velký pes vedle. "Zase? Ty už jsi tu byl?" nechápal jsem. "No jasně. Ale už je to dlouho." zívl. "Byl jsem tenkrát mladej a blbej, věřil jsem, že se budu mít dobře a tak jsem s nima šel. Sedm let jsem se o ně staral. A teď na starý kolena sem zase tady. No chápeš to?! Já teda ne. Zklamali mě, to ti teda řeknu. No co, už to nějak doklepu, ale sakra, už aby byly ty Vánoce, třeba něco dostanu i tady…"
To je zvláštní. Vánoce? Co to je? No jo vlastně, to jsou ty svátky v zimě, kdy se dávají dárky. To už jsem tu tak dlouho? A taky něco dostanu? Já vím co bych chtěl. Chtěl bych toho člověka, o kterém mi vyprávěl můj kamarád… "Hele ty, malej, jak ti říkají?" ozvalo se znovu vedle mě. "No, svoje jméno už si nepamatuju, ani nevím, jestli jsem nějaké někdy vůbec měl. A tady v útulku mi říkají Tabo." Není to špatné jméno. Když mám jméno, tak někam patřím. "Já jsem Simba, jako ten lví král, jasný? Už aby tady byli se žrádlem. Mám hlad - no jako ten lev." štěkl můj soused.
Zalezl jsem si do boudy. Nemám hlad. Poslední dobou mi moc nechutná. A navíc musím hodně přemýšlet o tom, co řekl ten velký Simba. Že už tady jednou byl, pak si ho vzali a teď je zase tady? To jsem nechápal. Já myslel, že když si nás někdo vezme, že máme domov navždy…
"Hej hej hej, maličkej, vstávej, už je ráno!" Co se to zase děje? Kdo to je? Snažím se zaostřit tu rozmazanou pobíhající psí postavu. "Kdo jsi? Kde je Simba?" Další kamarád mi zmizel a já zase nevím kam. "Toho chlápka neznám, já jsem Iza, jsem stejná rasa jako slavný komisař Rex. To ti je fešák! Ale ten tady není, tady jsme jen my, ti opuštění a nechtění…" štěkala fena pořád v poklusu. Jak nechtění? Vždyť mi můj kamarád říkal, že si pro mě brzy přijde hodný člověk. Že budu mít pelíšek a budu chodit na procházky…
"Už budou Vánoce?" zeptal jsem se. "Jéje, prcku, to jsi hodně zaspal! Vždyť už je dávno po novém roce!" smála se. Ach jo. Šel jsem si lehnout. Už mě to nebaví. Začínám si myslet, že ten člověk pro mě nikdy nepřijde. A - vlastně ani nevím, jestli ho ještě chci…..
No, tak to je můj příběh. Když odešla Iza, přišli další. Ani nevím, kolik jich tam bylo. Jsem pořád tady a už to nechci počítat. Nechci se s nikým bavit. Nechci už vůbec nic. Za pár dní bude zase léto. Už tady dlouho nebudu, a to je dobře. Jsem moc zklamaný a moc to bolí. Ten domov nebude, teď už to vím. Jsem moc starý na to, aby si mě někdo vybral za kamaráda. A přece jsem se tenkrát těšil… ale to už je všechno strašně dávno. Teď jsem na konci cesty - ležím opuštěný v psím útulku a čekám… Na co vlastně?

Obrazek

___________________________________________________________________________ Pejsek byl nalezen 12.10.2006 u Táborského mlýna (za Třebíčí směr Vladislav) Věřili jsme, že jeho majitel není ve skutečnosti tak krutý a bezcitný, aby mu neumožnil klidné dožití doma a pro tohoto psího seniora si co nejdříve přijde... Bohužel, Tabo je stále v útulku. Pejsek má staré zranění levého oka a levé pánevní končetiny.
Je to milý a hodný pejsek, dění kolem sebe už příliš nevnímá, proto by rychle potřeboval laskavého člověka, který mu poskytne domov, i když už nejspíš jen na krátký čas... Najde se někdo, kdo mávne rukou nad jeho vysokým věkem a řekne mu "Pojď kamaráde, dožiješ u mě..." ? Kdo z vás má tak malé srdce, že se v něm nenajde kousek místa pro tohoto malého a skromného pejska...? Tabo nevyžaduje stálou lidskou pozornost. Prosíme, nenechte ho umřít opuštěného v útulku...
Doležalová Erika, LOZ ČR - MO Třebíč
Dne 16. srpna 2007 si pro tohoto psího dědečka přijeli laskaví lidé, aby mu - byť možná už jen na krátký čas - poskytli domov plný lásky a péče...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama