Tlusťoch Ben

26. září 2007 v 22:05 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Tlusťoch Ben
Milý Ježíšku,
píšu Ti já, pes Ben, z jihlavského útulku. Je mi 6 let a jsem hrozně opuštěný. Vůbec nechápu, co se stalo. Žil jsem si spokojeně se svojí paničkou, která mě měla moc ráda a říkávala mi, že jsem její krásný zlatý Beníček.
Jednoho dne ale moje panička onemocněla. Byla moc smutná, když mi říkala: "Pojď Beníčku, odvedu Tě do útulku, ale bude to jenom na pár dní". Já musím jít do nemocnice, ale neboj se, určitě se pro Tebe vrátím.
Bylo mi divné, že je tak smutná. Ale co, když říkala že si pro mě zase přijde, tak to musím těch pár dnů vydržet. Jsem přece velký Ben. Olíznul jsem jí ruku na rozloučenou a slíbil, že budu poslušně čekat.
Tak čekám. Každý den vyhlížím paničku, ale ona nejde. To mi ještě nikdy neudělala. Vůbec nevím co se to děje. "Paničko, přijď si pro mě!"
Místo paničky se na mě chodí dívat nějací cizí lidé. Jednou jsem je slyšel jak říkali "Chudák pes, panička mu umřela, už si pro něj nepřijde a on stále čeká a ještě je to takový tloušťík, toho nikdo nebude chtít". Co to říkají, že panička nepřijde, tomu nerozumím. Vždyť slíbila že přijde, mám tu na ni přece čekat.
Obrazek
Tak ubíhá den po dni, já stále čekám, ale panička nejde. Je mi tak smutno. Ale ne, nebudu brečet, a už vůbec ne před těmi štěňaty. Jsem přece velký Ben.
Někdy zavřu oči a zase vidím svůj domov a paničku, jak na mě volá. Bene pojď baštit! Nenechal jsem se nikdy pobízet, bašta, to bylo moje. Mistička byla vždy vzorně vylízaná, i přídavek jsem si vyprosil. Taky je to na mě vidět.
Lidi říkají, že jsem odporně tlustý. No, mě se to nezdá. Jsem sice trochu při těle, ale odporný nejsem, to ne. Naopak, když se na mě přijde někdo do útulku podívat, nejprve na mě jen tak koukne a chce jít dál. Já ale na něj vykulím ty svoje velký kukadla, zavrtím ocáskem a človíček se zastaví a dokonce si se mnou začne povídat. A já mu vyprávím o svojí paničce, jak na ni čekám a jak se mi stýská. Jak si tak koukáme do očí, najednou ten človíček povídá, Bene, vždyť ty jsi vlastně krásný pes, akorát jsi hodně tlustý. Ale to já přece vím, že jsem krásný, vždyť to mi pořád říkala moje panička.
No krásný, nebo ošklivý, vždycky dopadne stejně. Mě si nikdo nevybere! Přitom jsem takový pohodář, na lidi se směju celý den. A ostatní pejsky z útulku mám taky moc rád. A dokonce jsem už trochu zhubnul. Všichni mě chválí.
Ach jo lidi, mám já vůbec naději? Vždyť je mi teprve 6 let, život mám ještě před sebou a kromě té tloušťky jsem zdravý jako řípa. Ježíšku, prosím pošli mi páníčka, já už nechci být sám!
Ben byl obyvatelem útulku Jihlava http://www.utulek-jihlava.estranky.cz
-------------------
A Ježíšek Bena vyslyšel a hned druhý den přijela paní Hanka ze Strmilova, která si ke své fence špringršpaněla, adoptované z útulku Malý Jeníkov, vzala i Bena.
Beník během 4 měsíčního pobytu v útulku zhubl z 42 kg na 35, ale ještě stále má tukový lalok, který mu zakrývá řitní otvor, takže se lalok musí při vyprazďňování nadzvedávat, jinak je pejsek celý znečištěný trusem, díky tomu taky hodně páchne. Doktor říkal, že aby se lalok ztratil, pes potřebuje shodit ještě tak 5 kg. Vzhledem k tomu, že v Jihlavě toho moc nenaběhal, věříme, že redukce pomocí pohybu půjde podstatně rychleji.
O tom, jaké má paní Hanka potíže s lidmi, jak Beník hubne a jaký je, se můžete dozvědět taky z televize, s paní Hankou bude 8.1. natáčeno Chcete mě, které se bude vysílat 20.1. v televizi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:51 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama