Sam

27. září 2007 v 14:36 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Jsem Sam, na světě jsem asi tak 2 roky, už si to přesně nepamatuji. Nejsem moc velký, ale zato jsem moc šikovný psí kluk. Ne, já se nechválím, to o mě říkají tety z útulku. Myslel jsem, že už mě potkalo štěstí. Čekal jsem v útulku a konečně, ON přišel. Vybral si právě mě, asi jsem se mu ze všech pejsků nejvíce líbil. Jak já byl šťastný a hrdý, když jsem z útulku odcházel se svým novým páníčkem. Moje štěstí ale netrvalo dlouho. Nejsem žádná buchta, rád se proběhnu, a tak se stalo, že jsem to jednou asi přehnal. Běžím si to rovnou za nosem, tedy přiznám se, spíš rovnou za kočkou, a najednou koukám, pán se mi ztratil.
Hledal jsem ho, volal jsem ho, ale on se ztratil. Snad se mu nic nestane, má nos, tak doufám trefí zpátky domů. Doma se určitě zase sejdeme. Obrazek Přiložím svůj čumáček k zemi a hledám cestu domů. Mám jít tudy nebo tudy? Nějak se nemohu rozhodnout. Teď jsem to pochopil, nedokážu se vrátit. Bydlel jsem u svého páníčka krátce, netrefím domů. Proč jen jsem utíkal tak daleko? Mám na sebe zlost. Teď už to vím jistě, neměl jsem utíkat vůbec. Už zase nemám domov. Mám hlad, doma jsem měl misku plnou jídla, tady nemám nic. A stýská se mi po teplém pelíšku a po pánovi. Já se chci vrátit domů, čumáčku snaž se, hledej. Tak se toulám již několikátý den. Je mi zima a mám hlad. Nějaké jídlo jsem našel u popelnice. Byli tam ale další psi a odháněli mě. Je to prý jejich rajón. Tak musím jinam, musím jít dál. Tamhle je nějaký člověk, je podobný tomu mému pánovi. Že by mě našel? Honem za ním, než se zase ztratí. Co je pejsku, co chceš, máš hlad? Čuchám k němu. Ne to není on, to není můj pán. Pojď sem. Ukaž, Ty jsi se ztratil? Ukaž, co to máš na obojku? Mám tam telefonní číslo. Dala mi ho teta z útulku, ale nedám ti ho. To je můj obojek, neber mi ho. Snažím se utéci, utíkám co mi sily stačí, ale ten člověk běží za mnou. Co mi chce udělat? Konečně jsem mu utekl. Radši se schovám za ten kontejner, než odejde. Pozor, je tu zase. A už mě má. No tak, neboj se, ukaž mi ten obojek? Je tam telefonní číslo. Tak pojď, zavoláme domů, aby si pro tebe přišli. Je noc, snad ještě někoho na telefonu zastihneme. Halóó, mám tady Vašeho psa. Honím ho tady už hodinu, nedal se vůbec chytit. Příště si ho víc hlídejte. Jakže se jmenuje? Sam? Same pojď sem. Jé, on mě zná, to bude asi kamarád. Cože, vy jste útulek? Že si Sama již někdo osvojil? Že mu asi utekl? A vůbec ho nehledá?
Dobře, čekám, přijeďte si pro něj. Tak Same, přijede si pro tebe teta z útulku. Musíme čekat, je noc a má to daleko, bude jí to trvat nejméně hodinu. Tak Same, už jsou tady. Same, Samíku, kde jsi se toulal? Že ty jsi utekl? Ne, já jsem se jenom ztratil, běžel jsem za kočkou a už jsem nenašel cestu domů. A pán se mi taky ztratil. Radostí jsem olíznul tetě celou pusu.
Tak pojedeme, je noc, zítra je Štědrý večer a my jsme ještě na cestě. A máme to daleko.
Tak jsem se schoulil do klubíčka na sedadlo auta, olizoval jsem tetě ruku, až jsem z toho usnul. Usínalo se mi dobře, věděl jsem, že konečně budu mít zase pelíšek a jídlo, že už se nemusím toulat. Jenom toho pána, co se ztratil, je škoda. Ale třeba si pro mě k tetám do útulku přijde. Obrazek Tak Samíku, jsme doma. Ty ale vypadáš, jsi špinavý, hubený a smrdíš. Co to slyším, že smrdím? To si ještě pamatuji, když se řeklo smrdíš, znamenalo to koupat. To já nechci, já nesmrdím. A máš blechy. No Same, fuj.
Tak jo, jdeme, br voda..... Jsou 2 hodiny ráno, dnes je Štědrý den. Už jsem vykoupaný, odblešený , mám plné bříško a čekám, kdy si pro mě můj ztracený páníček přijde. Musí přece vědět, že jsem se ztratil. Určitě mě hledá. Budu na něj čekat, dokud si pro mě nepřijde. A když je ten Štědrý den, třeba mi páníčka nadělí Ježíšek. Já už se tak těším na večer.... Ne, páníčka jsem pod stromečkem nenašel, ale bylo tam uzené ucho, kousací míček a ty voňavé tyčinky. Všechny je ale hned nesním, nechám něco páníčkovi, kdyby třeba zítra přišel. Tak ubíhá den po dni. Proč tety mému páníčkovi nezavolají, že tu čekám? Proč? Pusťte mě k tomu telefonu....já mu zavolám sám. Pojď sem Same, nebreč, budeš mít jiného pána. Tenhle Tě už nechce, vůbec Tě nehledá. Nikdo mě nehledá, nikomu nescházím. Slzy mi stékají do misky s jídlem. Dělám před tetou, že mám velký hlad, aby neviděla, že já, velký Sam, pláču. Na jídlo ale nemám ani pomyšlení. Bolí mě srdíčko. Proč mě můj pán nechce.? Vždyť jsem se jenom ztratil. Já ho mám rád, já jsem od něj neutekl. Po dlouhém přemýšlení jsem zjistil, že to asi nebyl ten pravý páníček. A jsem zase na začátku. Čekám v útulku na svého páníčka, na toho pravého, který mě bude milovat a už nikdy nedopustí, abych se ztratil já anebo on. On bude jenom můj a já budu jeho. Když říkám "pravý" páníček, myslím tím takový, který mě bude hlídat, abych se zase neztratil, který se o mě bude bát, bude mě mít rád a za nic na světě mě nevrátí do útulku. A kdybych se náhodou přece jenom ztratil, já jsem totiž takové šídlo, co nevydrží na místě, prohledal by celé město a možná by zavolal na pomoc i detektivy. Jednou jsem to viděl v televizi. Když se někdo ztratí hledají ho detektivové, i se psy. To by bylo něco. Hledali by mě i psi ! Byl bych slavný. Ne, ne , fuj, na co to myslím, já už se nikdy nechci ztratit.
Obrazek Sam - je 2 roky starý kříženec střední velikosti (cca 50cm v kohoutku), hnědočerné barvy se světlehnědým pálením. Je to neagresivní, živý pejsek. Sam již sice našel nový domov, ale nový majitel jej zřejmě nechal utéct a vůbec se po něm neshání.

Sam našel nový domov ve Šternberku - hlídá zahradu, ale nový pán za ním bude chodit každý den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:50 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama