Růženka

27. září 2007 v 14:39 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Šmarjápano, to byla šlupka! Blbý auto! Moje hlava. Kde to jsem? To už jsem za duhovým mostem? "Mňau, co to plácáš, ty přejetá nudle?!" ozvalo se z klece vedle mě. "Téda holky, slyšíte to? Šípková Růženka se nám probudila a fyzolofuju vo životě…" zaskřehotalo cosi. "Mindo, ty si negramotná, říká se filozofuje, víš ty vůbec co to znamená?"
Pane Bože, jen to ne! Já nejsem za duhovým mostem, já jsem v pekle! Proto mě všechno bolí, proto nemůžu pořádně vstát, ani otevřít pusu, a proto jsou všude okolo mě kočky! Pomóóóc! Spaste mojí duši, nenechávejte mě tu s těmi ďábelskými kočkami. Mrzí mě, že jsem jako malá sežrala paničce boty a počůrala koberec, i to, jak jsem terorizovala sousedovic kočku, je mi to tak líto. Já už se na žádnou kočku ani křivě nepodívám, přísahám!
"Holky, ona je teda vážně magor, takhle blbýho čokla jsem ještě neviděla!" rozesmála se jedna z koček. "Hele ty sešitá špageto, že oni si to spletli a ty nepatříš do útulku, ale na psychiatrii? A ta je támhle na kopci…", kočky už se válely po zemi smíchy. Co to plácají? Jaká špageta? Jaká psychiatrie? Jaký útulek? "Víte někdo, co se mi stalo a kde to jsem? A kde mám páníčky?" zeptala jsem se koček. "No, přivezl tě náš veterinář, říkal, že tě srazilo auto. Pak tě sešili jak ponožku. Jsi v útulku, a kde máš páníčky, my nevíme, ty jsi čokl, ty je máš hlídat!" křičely kočky jedna přes druhou. "Dík!", zavrčela jsem. A šla jsem radši zase spát.

Obrazek
Druhý den jsem začala vnímat lidi okolo sebe, dali mi najíst, brali mě ven. Tak to teď chodí každý den. Moc si toho nepamatuji, jen auto, velkou ráno, nic víc. Měla jsem otřes mozku. Nevím, jak se jmenuji. Jen vím, že mám někde páníčky. Snad si mě najdou. V útulku mi říkají Růženko, mám sešitý bok a jazyk, jinak se mi naštěstí nic nestalo. Ale páníčci si pro mě stále nejdou a mně už ty vlezlé kočky lezou na nervy. Neustále si ze mě utahují, dobře ví, že na ně nemůžu. A nejsem žádná nudle, ani špageta, jsem jezevčík. Už jsem starší dáma. Tak kde mám ty páníčky? Jdu si je najít sama!

Obrazek

Obrazek
Tady je zase aut, nejezděte jak šílenci! No tak, oni mě snad zase přejedou! To se mi nelíbí, ale jak odsud pryč? Holka, že si radši nezůstala s těma kočkama… Tohle je můj konec. "Růženo, ty káčo pitomá!", ozvalo se za mnou. "Chceš aby tě zas něco přejelo? Okamžitě pojď sem!", zavolala postava za mnou. Jé, ta chodí do útulku, snad mě zachrání…Honem k ní, honem. Asi mám průšvih, co? No nekoukej na mě tak přísně, já jen chtěla najít páníčky. Já už tou dírou v plotě nebudu utíkat, stejně domů netrefím. Ale proč si pro mě moji lidé nejdou? Nevědí, že jsem tu? Myslí si, že jsem mrtvá? Nebo mě už nechtějí? Starouš Bony říká, že jsem je asi už omrzela. Je starý, hodně pamatuje a ví toho o životě v útulku asi nejvíc. Prý nemám panikařit, když nepřijdou, přijde si pro mě někdo jiný.

Obrazek
Růženka našla svůj nový domov v Ústí nad Labem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:50 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama