close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh smutné Dášeňky

26. září 2007 v 22:12 | majitelka blogu |  Psí příběhy

Je půlnoc. Úplněk. Všichni kamarádi už jsou zalezlí v pelíšcích a spí. Jenom já sedím na dvorku a koukám na hvězdy. Nemůžu spát. Je mi smutno. Potichu pláču, ale jenom úplně potichoučku. To abych nevzbudila Britu a Fleka, kteří spí kousek ode mne. Smáli by se mi. Já vím, velcí psi nepláčou. Ale když mně je moc smutno. Vlastně nevím, proč si stěžuji. Je mi tady dobře, mám dost jídla, teplý pelíšek a spoustu kamarádů. Jenže mi chybí procházky, volnost, svoboda, vůně lesa…a hlavně můj pán. Jenom můj. Takový, který by mě hladil a se kterým bych mohla spát v posteli. Pán, se kterým bych chodila ven, do lesa, do polí, do hor… On by mi házel klacíčky, volal by: "Dášo, přines!" a já bych je nosila a štěkala bych na něj a on by se smál… Oba bychom se smáli… Lidi, já bych byla tak šťastná.

Kdysi jsem pána měla, ale byl na mě zlý. Křičel na mě, bil mě a někdy mě i kopal. Žila jsem uvázaná na malém dvorečku a měla jsem hlídat. Jenže když jsem hlídala a štěkala,tak zase křičel. Prý ať pořád neštěkám. Nevěděla jsem,jak se mu zavděčit a pořád bylo všechno špatně. K jídlu jsem mívala jen zbytky od lidí. Bylo toho málo a většinou mi pak bývalo špatně. Brr, takového pána už tedy nikdy nechci. Jednou mě uvázal na vodítko a vedl mě pryč. Trochu jsem se bála, ale říkala jsem si, že možná jdeme zase jednou na procházku. (Když jsem byla malé štěně tak mě občas ven brával.) Jenže místo do lesa jsme šli k takovému ošklivému, oprýskanému baráku. Zevnitř zněla spousta hlasů a škaredě to tam páchlo. Pán tam asi chodil často, protože páchl úplně stejně. Panička říkala, že pivem. Uvázal mě pod okno, kopl do mě a houkl : "Seď a čekej. A opovaž se štěkat, ty mrcho". Bylo mi do pláče. Těšila jsem se na procházku a místo ní tohle. Ke všemu začíná pršet a je mi zima. V tom jsem z okna zaslechla hlas svého pána. Našpicovala jsem uši a vážně… on mluvil o mě. Že bychom přece jenom šli na tu procházku? Třeba se tady jenom zastavil.
Obrazek

"Pět piv a zaplatím ti náboje. Už tu čubu prostě nechci". Ježíši Kriste, chtěl mě zabít. Můj pán. Měla jsem ho ráda, vážně měla. Jak mi to mohl udělat? Ještě teď je mi z té vzpomínky do pláče.

Tenkrát jsem od té hospody utekla. Přetrhla jsem vodítko a utekla jsem do lesa. Celé léto jsem se volně toulala. Přes den to bylo fajn. Pila jsem vodu z potoků a k jídlu jsem si vždycky něco ulovila nebo našla zbytky po turistech. V noci jsem lehávala v pelíšku z voňavé trávy nebo v jehličí pod stromem. Držela jsem se dál od lidí, aby mě nikdo nemohl zase zbít. Občas se mi trochu zastesklo po paničce, ale vždycky jsem to rychle zaplašila. Jenže končilo léto a v noci mi začínala být zima. Taky jídla jsem nacházela čím dál tím míň. Hlad a zima mě pomalinku nutily vrátit se k lidem. Jenom tak polehoučku, opatrně jsem se v noci plížila k popelnicím pro něco k jídlu a rychle jsem zase utekla. Jednou tam na mě čekala teta Lišková. Tenkrát jsem samozřejmě nevěděla, že je to moje teta. Byla na mě moc hodná. Hezky na mě mluvila a přinesla mi jídlo. A hladila mě. Poprvé v životě mě někdo tak krásně hladil. To vám byla slast. Teta říkala, ať jdu s ní. Že má moc pejsků a že k nim vezme i mě. No co, zima na krku, tak jsem šla. Je tu fajn, máme tu teplo, jídla je dost, občas mě někdo pohladí…Ale jezevčice Terezka mi vyprávěla, jaké to je, když máš svého pána jen pro sebe. Hodného pána. Ve dne bych s ním chodila na procházky a v noci bych ho hlídala. Už by mi nebylo smutno. Tak jako teď. P.S. Kdyby ten pán měl malé lidi, teda chci říct děti, tak bych byla ještě radši. Brala bych je taky ven a moc ráda bych s nimi zkusila agility. O tom mi vyprávěla Bella, co tady byla o vánocích na návštěvě. Prý je to skvělá zábava.
Dášeňka byla v útulku Srbce: http://www.srbce.estranky.cz. ------------------------------------------------------------- Přijel si pro ni myslivec od Brna, kterému uhynula foxteriérka a podobnou sháněl.
Obrazek
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:51 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama