Příběh dvojvyhozených koťátek

29. září 2007 v 10:09 | majitelka blogu |  Kočičí příběhy
Asi před deseti dny jsem našla ve své poště mail od do té doby mně celkem neznámé paní, která mě žádala o pomoc. Psala, že je z jižních Čech, ale v jakémsi inzerátu se dočetla o koťátcích z vesnice poblíž Hradce Králové, kterým hrozí smrt.
Po pravdě řečeno, nebyla jsem nijak nadšena, protože v té době u mě žilo 38 kočiček a jeden pejsek. A - jak se říká - mlela jsem již z posledního. Jenže - u mě je to tak, že dokud nic nevím, je dobře. Jakmile však se dozvím, že opět někde jsou nevinní mrňouskové v nebezpečí, zakousne se to do mě, myslím na to a můžu si stokrát říkat, že už víc ne, že to jeden člověk fakt nemůže zvládnout ani fyzicky ani finančně…začnu se tím zabývat a v podstatě je rozhodnuto. A tak, když jsem řekla, že tedy opět pomohu, postupně jsem se začala dovídat příběh, nad kterým mi trnulo u srdce.

V krabici na hřbitově

Ten příběh začal jako tisíce jiných. Milé, hodné a přítulné kočičce se narodila kdesi 3 koťátka. Jenže tam, kde se narodila, se koťata nehodila a nehodila se tam ani jejich máma. Proto bylo bleskurychle rozhodnuto. Celá kočičí rodinka putovala do krabice a pak i s krabicí na hřbitov. Tam byla ponechána osudu. Ale máma děti neopustila, dál se o ně starala, sobě lovila myšky a děti kojila a pečovala o ně. A zanedlouho, to byla koťátka ještě slepá, se zdálo, že se na kočičí rodinku usmálo přece jen štěstí. Byla totiž nalezena a přenesena do blízkého statku. Jenže štěstí je vrtošivé a neusmívá se na každého.

Míša a Ríša při příjezdu
Ve statku se na všechna nalezená zvířátka podívali a nad kočičí rodinkou zaznělo další rozhodnutí. Uvidíme, jaká kočka bude, jak se bude mít k chytání myší, kočku potřebujeme, několik kocourů se otrávilo po jedu na krysy a myší je tu stále spousta. Kočka myši chytala perfektně…A nad koťaty ta žena - nálezkyně - rozhodla. Jeden z nich je kocour, ten tu také zůstane, ty zbylé dvě kočičky utopíme. Ale ještě chvíli je u kočky necháme, aby je krmila spolu s vybraným kocourkem.

V sudu na statku

A kočička se dál vzorně starala. Na statku zůstala, ke všem byla přítulná a vděčná, myšky chytala velmi dobře a koťata kojila.Celá rodina však žila na dně úzkého sudu, ze kterého se kočka sice vyškrábat dokázala, ale jen sama.
A nyní do příběhu vstupuje slečna, snad potenciální budoucí příbuzná nálezkyně. Příběh znala, znala i rozhodnutí o usmrcení dvou koťátek. Prosí proto v inzerátu, zda by se někdo koťat neujal. Nikdo se neozývá, inzerát však čte paní z jižních Čech, zjišťuje si mou adresu a píše mi.
Když jsem se toto vše dozvěděla, mohla jsem zůstat lhostejná? Věděla jsem, že mám doma 38 koček, z toho pět 14tidenních koťat od kočičky, která ke mně přijela jako vysoce březí z Lanškrouna, kde žila v jakési fabrice a rovněž jí i jejím koťátkům tam hrozila smrt. Věděla jsem, že několik dní před tím ke mně přijela nádherná dlouhosrstá Lilinka, která musela z domu, kde dva roky žila, kvůli údajné alergii. Musela být sama v pokoji, protože s jinými zvířaty se nesnesla. Věděla jsem, že už nemám nikde místo a manžel již začíná být hodně zlý. Věděla jsem, že už nemohu… navíc že se mi nedaří sehnat žádného pomocníka, že už nemám ani žádné peníze, protože sponzoři nejsou. Ale, jak jsem psala, už se to do mě zakouslo.

Míša a Ríša si hrají
Spojila jsem se tedy s onou slečnou i s paní z jižních Čech a slíbila, že pomohu. Ale měla jsem podmínku. S koťaty přijede i kočka a jakmile budou koťátka schopna sama jíst, kočičku dám vykastrovat a na statek tedy vrátím, když tolik trvají na tom, aby tam kočka byla. Vše se zdálo jednoduché, ale…Slečně jsem půjčila velkou přepravku, aby, až tam pojede, měla celou rodinku kam dát, aby se tam celá rodinka pohodlně vešla.

Středověk…

Jenže dotyčná žena na statku, když se o tomto plánu dozvěděla, nechtěla o ničem ani slyšet - kočka je její, ona ji našla, kdo to kdy slyšel, aby se kočka dávala kastrovat, to se u nás nikdy nedělalo, to je proti přírodě, u nás se vždy koťata topila a tak to bude i dál… Prostě středověk.
No, přesto se tam dívka i s přepravkou o týden později vypravila. Bohužel musela jet o dva dny později, než ji na statku čekali…a to se mrňouskům málem stalo osudným.
Když dorazila, šla se podívat do sudu. Jenže na jeho dně bezvládně ležela jen dvě malá koťata, třetí kotě - kocourek a kočka nikde. Tak tomu bylo ode dne, kdy dívka měla přijet…Když se ptala, kde jsou, jeden odpověděl - co se staráš, nejsou tvoje, druhý - asi se někam zaběhla, třetí, stará babička - to je určitě utopili, tady se to tak vždycky dělalo, koček všude přece je!

Ríša
Vytáhla tedy ze sudu alespoň dvě zbylá koťata, zavřela je do přepravky, kde opět celý den sama čekala, bez mámy, jídla i pití, a v neděli pozdě večer je přivezla ke mně domů.

Koťata jsou opožděná

Když jsem je viděla, zděsila jsem se. Koťátka krásná, proti všem předpokladům rovněž kocourci. Bylo vidět, že se kočka o ně starala. Ale, ve svém věku, bylo jim 5 - 6 týdnů, neuměla sama jíst, neuměla vylučovat, ale neuměla ani chodit. Jeden se plazil a zadní nožičky za sebou tahal jako žabička, druhý měl přední nožičku podivně vykloubenou, pokroucenou, když se pokoušel pohybovat, "chodil" jako po lokti.
A tak nastalo pro mě další martyrium. Kojení ze stříkačky, masírování bříška na vylučování. Kocourci se báli, bránili se, naříkali. Spala jsem denně 1,5 hodiny, přes den naštěstí měla dcera zkouškové období a nakrmila je.

Míša s kýlou
Druhý den jsem s Míšou a Ríšou, jak jsem je pojmenovala, běžela k doktorovi. Koťata pochválil, že jsou moc hezká, ale prý příšerně zaostalá. Když viděl, že ani nechodí, jen kroutil hlavou. Prohlédl je a verdikt zněl: Ríša kvalitní stravou a dostatkem prostoru by mohl svůj handicap překonat a časem normálně chodit. Míša má obrovskou kýlu, tak velkou, že prý takovou u tak malého kotěte ještě neviděl, navíc chromou nožičku, kost mimo kloub. Zrentgenoval ho a řekl, že s ním zřejmě někdo praštil o zem… ale výsledek operace nohy by byl velmi nejistý, už je to špatně srostlé. Dohodli jsme se, že budeme s Míšou cvičit a pak se pokusíme nožičku zpevnit dlahou, aby se ji naučil alespoň trochu zatěžovat.
A tak cvičíme. Míšu to moc nebaví, ale ve čtvrtek při kontrole jsme dostali oba velkou pochvalu, jak se Míša zlepšil. Je objednán na operaci kýly na úterý večer, pan doktor se mu zároveň podívá na nožičku. Také se přijde předvést Ríša.

Nadějné vyhlídky

Ale přes všechnu obrovskou únavu a vyčerpání, které cítím, jsem v tuto chvíli velmi šťastná. Kluci, ač prožili dvojí vyhození, ač přišli o mámu, ač prožili i spoustu bolesti, se ve velkém pokoji, který mají sami k dispozici - všichni ostatní byli na čas vystěhováni nebo přestěhováni - cítí velmi dobře, jsou šťastni a spokojeni, po týdnu se již sami naučili pít mlíčko i čůrat, dokonce začali používat kočkolit.
Když k nim přijdu, vítají mě nesmírně radostně a za vše, co jsem pro ně udělala, mi projevují takovou lásku a oddanost, že jsem se s něčím tak silným, něžným a upřímným dlouho nesetkala. Milují ležet u mě na klíně, tulí se a vrní jako traktůrci, až mám vždy slzy v očích. Jsem moc ráda, že jsem je k sobě vzala, jen mě moc mrzí, že se mi nepodařilo zachránit kočku a třetí kotě. Kdoví, co se s ním stalo, ale dle toho, jak vypadali jeho sourozenci, si myslím, že v pořádku také určitě nebylo.
Klukům je teď asi šest týdnů. Věřím, že Míša operaci dobře zvládne, že se nám cvičením i léčením alespoň částečně podaří chromou nožičku napravit a až nastane ten správný čas, budou moci oba odejít do nových domovů. Snad se najdou páníčkové, kterým nebude vadit Míšova nožička a kteří oběma kocourkům znovu potvrdí, že lidé jsou hodní a milující a že přítulnost a líbeznost obou kocourků je pro ně tou největší odměnou
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama