Jsem Mánička, malá psí stařenka. Nedávno mi bylo 13 let. Ležím tu na silnici, všechno mě bolí, je mi zima a usínám.
Probouzím se na nějakém stole, všude je hodně světla. Nade mnou se sklánějí cizí lidi. Au, něco mě píchlo. Cítím něčí ruce a klidný hlas, který říká: "Už jí bude líp. Má ale poraněnou páteř, neudrží moč a chodit už asi taky nikdy nebude." Jiné ruce mě zvedají ze stolu a dávají do košíku. Usínám.
Otvírám oči. Kde to jsem? Ležím v dětské vaničce a nějaká paní mě hladí a podává mi misku s jídlem. To voní! Chci se postavit. Nejde to. Padám zpátky do pelíšku. V tom se ke mě natahuje ruka a misku mi podává. Kde to jsem? Tak tohle je psí nebe? Tak stará Bobina měla pravdu? Psí nebe je a já už jsem tam?
Chce se mi spát. Nechte mě být, chce se mi spát. Já už nechci žít, já chci být v nebíčku. Ve spánku jsem viděla celý svůj život, jak šel. A na konci..., taková zrada. Já už nechci žít.
Měla jsem páníčka. Milovala jsem ho, moc, víc než on mě. Ale já se na něj nezlobím. Takoví prý už lidé jsou. Stále mě pobolívalo bříško. Když už to trvalo dlouho, tak mě vzal páníček ke psímu doktorovi. Pan doktor mě prohlédnul a řekl, že budu muset na operaci kýly. A prý mám taky cukrovku. Říkal, že můj pán musí zaplatit nějaké peníze. Páníček se na mě tak divně podíval a řekl, že peníze nemá a že už jsem prý stará, tak za mě nic platit nebude. Jeli jsme domů. Bříško mě bolelo víc a víc.
Druhý den mě páníček naložil do auta a někam jsme jeli. Myslela jsem si, že zase k panu doktorovi. Najednou auto zastavilo, dveře se otevřely a....
Probudila mě až velká bolest. Ležela jsem na zemi, nožičky mě bolely, chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Najednou se cosi přiřítilo, bylo světlo a pak.... už jen tma.
Chvílemi jsem se probouzela bolestí, byla mi zima, měla jsem hlad a najednou.... zase auto. Honem, musím utéct, auto, to znám, to bolí! Nemůžu utéct, nejde to, nožičky mě neposlouchají. Bezmocně ležím a čekám co bude.
Z auta ke mě přichází paní a říká: "Leží tu nějaký pes. Asi ho srazilo auto."
"Máničko, probuď se!" Kdo mě to volá? Co to je za ruce, které mě hladí? Kde to jsem? To není psí nebe? Ta paní, co mě zvedla ze silnice, mě bere z pelíšku a vynáší ven. Hned udělám loužičku a pak mě nese zpátky do pelíšku. To se mi líbí. Že bych tu zůstala? Rozmyslím si to.
Otvírám oči. Kde to jsem? Ležím v dětské vaničce a nějaká paní mě hladí a podává mi misku s jídlem. To voní! Chci se postavit. Nejde to. Padám zpátky do pelíšku. V tom se ke mě natahuje ruka a misku mi podává. Kde to jsem? Tak tohle je psí nebe? Tak stará Bobina měla pravdu? Psí nebe je a já už jsem tam?
Chce se mi spát. Nechte mě být, chce se mi spát. Já už nechci žít, já chci být v nebíčku. Ve spánku jsem viděla celý svůj život, jak šel. A na konci..., taková zrada. Já už nechci žít.
Měla jsem páníčka. Milovala jsem ho, moc, víc než on mě. Ale já se na něj nezlobím. Takoví prý už lidé jsou. Stále mě pobolívalo bříško. Když už to trvalo dlouho, tak mě vzal páníček ke psímu doktorovi. Pan doktor mě prohlédnul a řekl, že budu muset na operaci kýly. A prý mám taky cukrovku. Říkal, že můj pán musí zaplatit nějaké peníze. Páníček se na mě tak divně podíval a řekl, že peníze nemá a že už jsem prý stará, tak za mě nic platit nebude. Jeli jsme domů. Bříško mě bolelo víc a víc.
Druhý den mě páníček naložil do auta a někam jsme jeli. Myslela jsem si, že zase k panu doktorovi. Najednou auto zastavilo, dveře se otevřely a....
Probudila mě až velká bolest. Ležela jsem na zemi, nožičky mě bolely, chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Najednou se cosi přiřítilo, bylo světlo a pak.... už jen tma.
Chvílemi jsem se probouzela bolestí, byla mi zima, měla jsem hlad a najednou.... zase auto. Honem, musím utéct, auto, to znám, to bolí! Nemůžu utéct, nejde to, nožičky mě neposlouchají. Bezmocně ležím a čekám co bude.
Z auta ke mě přichází paní a říká: "Leží tu nějaký pes. Asi ho srazilo auto."
"Máničko, probuď se!" Kdo mě to volá? Co to je za ruce, které mě hladí? Kde to jsem? To není psí nebe? Ta paní, co mě zvedla ze silnice, mě bere z pelíšku a vynáší ven. Hned udělám loužičku a pak mě nese zpátky do pelíšku. To se mi líbí. Že bych tu zůstala? Rozmyslím si to.
Zdá se, že mě tu mají rádi. Udělám jim radost, ať mě nemusí pořád nosit. Jeden krůček, dva krůčky a už jsem u paničky. Říkám jí moje panička, ona to tedy neví, ale já jsem si ji vybrala, je moje. Pohladí mě, dává mi piškotek, drbe mě za ouškem. Jé, to se mi líbí. Už jsem se rozhodla. Já tu zůstanu. Já chci žít !!! Snažím se, snažím, ať má panička radost. Už docela obstojně chodím. Jen ty loužičky, vydržet čůrání, to mi zatím nejde. Ale pan doktor mě chválí. Nevěřil, že budu zase chodit. Mám prý velkou vůli. Že by se i na mě, na malou, starou Máničku, usmálo konečně štěstí?
Jednou ráno ke mně panička přišla a povídá: "Máničko, moc ráda bych si tě nechala, ale nemůžu. Už je ti trochu lépe, zkusíme Ti najít novou paničku." Co to říká, já že musím pryč? Vždyť já se pro ni tak snažila, i chodit jsem začala. Prosím, prosím, nech mě u sebe. Brečím, olizuji paničce ruku, ona mě hladí. Něco na mě káplo. Zvednu oči. Naše oči se setkaly. Panička pláče a já jsem pochopila, že musím odejít. Že to jinak nejde.
Zase jedeme autem, tentokrát ne k panu doktorovi ale jinam, prý do útulku.
Celou cestu jsem olizovala paničce ruku, to aby věděla, že ji mám ráda. A plakala jsem. Plakaly jsme obě. Panička mi slíbila, že mi sežene novou paničku. Určitě! Mám tu na ni prý čekat. Když to řekla, tak já jí věřím. Ale dá se lidem věřit? Snad, nevím to jistě.
A jsme tu. Dostala jsem pelíšek, mističku, vodu i jídlo. Ale co to? Najednou nemám hlad. Proč mě ty nožičky zase neposlouchají? Proč se mi chce jenom spát? Já už tady na Zemi vlastně ani nechci být. Já chci jít do nebe, za starou Bobinou, co mi o nebíčku tak hezky vyprávěla.
Tak ubíhá den po dni. Nová panička nepřichází. Už mě nic nebaví, jenom tak ležím a vzpomínám. Nerozumím tomu. Tak kde je ta slibovaná panička? Dá se lidem věřit?
Co to zvoní? Telefon. To mě nezajímá, budu radši spát. Slyším nějaké hlasy. Mluví o mě, o Máničce. Slyším úryvky vět? Mánička... beznadějný případ....stará....na dožití....čůrá pod sebe...plenky a podložky..., ne, nechodí....musí se nosit....nežere....pořád jenom spí. Co to říkali, to mluvili o mě? Já Mánička jsem beznadějný případ.....Někdo přichází. Nesou mi jídlo. Ne nechci, chci už jenom spát. ...
Je zase den. Co mi asi tak přinese nového? Nic už nečekám. Lidem se nedá věřit, teď už to vím. Žádná nová panička nepřijde. Dveře se otevírají. Kdo to je? Nějaká paní. Co chce? Bere mě do ruky, hladí mě a šeptá mi. Já jsem Tvoje nová panička.
Jednou ráno ke mně panička přišla a povídá: "Máničko, moc ráda bych si tě nechala, ale nemůžu. Už je ti trochu lépe, zkusíme Ti najít novou paničku." Co to říká, já že musím pryč? Vždyť já se pro ni tak snažila, i chodit jsem začala. Prosím, prosím, nech mě u sebe. Brečím, olizuji paničce ruku, ona mě hladí. Něco na mě káplo. Zvednu oči. Naše oči se setkaly. Panička pláče a já jsem pochopila, že musím odejít. Že to jinak nejde.
Zase jedeme autem, tentokrát ne k panu doktorovi ale jinam, prý do útulku.
Celou cestu jsem olizovala paničce ruku, to aby věděla, že ji mám ráda. A plakala jsem. Plakaly jsme obě. Panička mi slíbila, že mi sežene novou paničku. Určitě! Mám tu na ni prý čekat. Když to řekla, tak já jí věřím. Ale dá se lidem věřit? Snad, nevím to jistě.
A jsme tu. Dostala jsem pelíšek, mističku, vodu i jídlo. Ale co to? Najednou nemám hlad. Proč mě ty nožičky zase neposlouchají? Proč se mi chce jenom spát? Já už tady na Zemi vlastně ani nechci být. Já chci jít do nebe, za starou Bobinou, co mi o nebíčku tak hezky vyprávěla.
Tak ubíhá den po dni. Nová panička nepřichází. Už mě nic nebaví, jenom tak ležím a vzpomínám. Nerozumím tomu. Tak kde je ta slibovaná panička? Dá se lidem věřit?
Co to zvoní? Telefon. To mě nezajímá, budu radši spát. Slyším nějaké hlasy. Mluví o mě, o Máničce. Slyším úryvky vět? Mánička... beznadějný případ....stará....na dožití....čůrá pod sebe...plenky a podložky..., ne, nechodí....musí se nosit....nežere....pořád jenom spí. Co to říkali, to mluvili o mě? Já Mánička jsem beznadějný případ.....Někdo přichází. Nesou mi jídlo. Ne nechci, chci už jenom spát. ...
Je zase den. Co mi asi tak přinese nového? Nic už nečekám. Lidem se nedá věřit, teď už to vím. Žádná nová panička nepřijde. Dveře se otevírají. Kdo to je? Nějaká paní. Co chce? Bere mě do ruky, hladí mě a šeptá mi. Já jsem Tvoje nová panička.
Mánička byla krátce obyvatelkou útulku v Jihlavě:
http://www.utulek-jihlava.estranky.cz/
http://www.utulek-jihlava.estranky.cz/
----------------------------------------------------
Nová panička si pro Máničku dojela až z Litoměřic. Stálo jí to za to. Přijela si pro ten beznadějný případ.
A psala nám, že Mánička je její zlatíčko, že je šťastná, že ji má. Mánička jí to oplácí nezměrnou láskou, vrátila se jí chuť do života a zase chodí! A když prý svojí paničce žužlá ouško, šeptá jí.... lidem se dá věřit, ale jenom některým.
Mánička po úraze a krátkém pobytu u paní, která ji nalezla, přišla do jihlavského útulku, odkud si ji vzala paní Dáša, která píše: Máničku jsem našla na internetu. Často chodím na stránky různých útulků a organizací týkajících se ochrany zvířat. Před časem jsme museli nechat uspat pejska, kterého jsme si vzali z dnes již neexistujícího útulku doktorky Matinové. Byl to také velký chudák, který dle veterináře měl žít tak měsíc a strávil u nás krásných 7 let. (slepý, hluchý, epileptik..) Po jeho úmrtí, mi ale jeho místečko připadalo prázdné. A bylo mi po něm opravdu smutno, byť péče o něj poslední 4 roky, byla pro naší rodinu opravdu někdy velmi složitá. Proto jsem začala navštěvovat pravidelně stránky "dejte nám šanci". A tam se jednoho dne objevila Mánička.
Když jsem si Máničku přivezla, její stav nebyl vůbec dobrý a na veterině, kam již léta chodíme se všemi našimi svěřenci, jí paní doktorka moc šancí nedávala. Ale snažili jsme a snažíme se udělat pro Máničku maximum. Paní doktorka již při první návštěvě odhalila u Máničky těžkou cukrovku. Pak následovalo období každodenních návštěv veteriny, odběrů krve a čekání... Ale Mánička je bojovník, cukrovku se po měsíci
podařilo stabilizovat. Krmíme ji tedy speciálním krmivem pro diabetiky a pícháme 2x denně insulin a hodnoty se podařilo dostat do "patřičných mezí". Po zahájení aplikací insulinu se také okamžitě upravilo "velké pití a močení". A v současnosti nemáme doma čistotnější fenku. Také dostává léky na úpravu kloubů, po prodělaném úrazu. Její chození se mnohonásobně zlepšilo. Je pravda, že v našem bytě nejsou schody a také vycházíme přímo na zahradu.
Je-li potřeba, např. když jdeme na návštěvu k rodičům, bereme všude Máničku sebou a do schodů ji nosíme. Mánička je moc milá fenka a my celá rodina včetně našich dalších zvířat ji máme hodně rádi. Je to taky už "náš" zavisláček, kam se hneme, okamžitě se zvedá a hledá cestu za námi. No a co si budeme povídat také už ví, jaké je to spát v posteli, pod peřinou. K dopisu přikládám pár fotek.
Mějte se hezky a těším se další kontakt.
Dáša Krejzová
Když jsem si Máničku přivezla, její stav nebyl vůbec dobrý a na veterině, kam již léta chodíme se všemi našimi svěřenci, jí paní doktorka moc šancí nedávala. Ale snažili jsme a snažíme se udělat pro Máničku maximum. Paní doktorka již při první návštěvě odhalila u Máničky těžkou cukrovku. Pak následovalo období každodenních návštěv veteriny, odběrů krve a čekání... Ale Mánička je bojovník, cukrovku se po měsíci
podařilo stabilizovat. Krmíme ji tedy speciálním krmivem pro diabetiky a pícháme 2x denně insulin a hodnoty se podařilo dostat do "patřičných mezí". Po zahájení aplikací insulinu se také okamžitě upravilo "velké pití a močení". A v současnosti nemáme doma čistotnější fenku. Také dostává léky na úpravu kloubů, po prodělaném úrazu. Její chození se mnohonásobně zlepšilo. Je pravda, že v našem bytě nejsou schody a také vycházíme přímo na zahradu.
Je-li potřeba, např. když jdeme na návštěvu k rodičům, bereme všude Máničku sebou a do schodů ji nosíme. Mánička je moc milá fenka a my celá rodina včetně našich dalších zvířat ji máme hodně rádi. Je to taky už "náš" zavisláček, kam se hneme, okamžitě se zvedá a hledá cestu za námi. No a co si budeme povídat také už ví, jaké je to spát v posteli, pod peřinou. K dopisu přikládám pár fotek.
Mějte se hezky a těším se další kontakt.
Dáša Krejzová