Lady a její útěk za svobodou

26. září 2007 v 20:42 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Už jsem to nemohla vydržet. Musela jsem odtamtud utéct. Pryč od ran holí, od zloby a nenávisti mého páníčka, kterého jsem jako štěně tolik milovala. Vím, že mě dřív míval také rád, ale pak se něco stalo - něco, co zapříčinilo, že můj pán začal pít a vybíjet si zlost na všem, co mu přišlo pod ruku, a tedy i na mně.

Obrazek

Bydlela jsem v malé boudě na dvorku. Dřív bývala má boudička docela hezká a útulná, ale v poslední době se zní stal páchnoucí brloh, protože se nenašel nikdo, kdo by mi tam aspoň občas trošku uklidil. Proto jsem raději spávala venku, tak daleko od boudy, jak mi to můj provaz, na kterém jsem byla přivázaná, dovolil. Provaz časem stálým působením deště a slunce zpuchřel, ale můj pán byl tolik ponořen do svého neštěstí, že si toho ani nevšiml. A nevšímal si ani toho, že nemám co jíst a pít. Kdyby nebylo hodné sousedky, která občas skočila k páníčkovi trošku uklidit a dát mi jídlo a vodu, už bych tady dávno nebyla.
Jednou jsem se probudila do nádherného dne. Slunce mě hladilo teplými paprsky a od nedalekých hor pofukoval mírný větřík, který s sebou přinášel zvláštní vůni. Byla to vůně svobody. Ach, jak jsem zatoužila odtud zmizet a utéct někam, kde mě už nikdo nebude bít a kde budu volná!
Protože můj pán byl zrovna po další z těžkých a probdělých nocí, věděla jsem, že ho jen tak něco neprobudí. Volání z hor bylo čím dál silnější, a tak jsem se pokusila osvobodit z mého současného vězení. Trhla jsem provazem jednou, dvakrát, napotřetí provaz trochu povolil. Škubala jsem hlavou dál, až mě celý krk pálil jako oheň. V té chvíli mi bolest nevadila. Zbytek, co se nepřetrhlo, jsem překousla zubama. Teď už zbývalo se jen dostat ze dvora. Běžela jsem podél plotu a vida, usmálo se na mě štěstí. Objevila jsem hned několik děr, kterými by se dalo prchnout. Vybrala jsem si tu největší z nich a rychle se jí protáhla. A pak už jsem běžela pryč, pryč odtud a ani jednou se neohlédla.
První dny jsem strávila v lese, pila vodu z potůčku, který tudy protékal a kochala se tou nádherou, kterou jsem neviděla od doby, kdy jsem byla malé štěně. Ale jelikož jsem neměla příležitost naučit se sama lovit, hlad mě odtud brzy vyhnal a já si musela jít shánět jídlo jinam.
Šla jsem dlouho, až jsem přišla k široké silnici, kudy projížděla velká spousta aut. Zdálo se mi, že na druhé straně silnice jsou nějaká obydlí a napadlo mě, že snad někde tam, třeba u popelnic, by se dalo něco k jídlu sehnat. Pokusila jsem se přejít. Po chvilce čekání se mi zdálo, že nic nejede, tak jsem to riskla a vstoupila do vozovky. Skoro se mi podařilo dostat se na druhou stranu, pak se ale naráz přiřítilo auto, které jsem zřejmě přehlédla. Ucítila jsem obrovský náraz, který mě odhodil stranou, strašlivou bolest po celém těle a pak jsem ztratila vědomí.

Obrazek

Když jsem se probrala, byla kolem mě černá tma. Pokusila jsem se vstát, ale palčivá bolest v zadní noze mě přinutila zůstat v nehybné pozici. Věděla jsem, že se bez pomoci odtud nedostanu. K tomu všemu se mi svíraly útroby několikadenním hladověním, byla jsem vyčerpaná bolestí i stresem, a tak jsem po chvíli opět upadla do bezvědomí.
Takto jsem tam ležela několik dní, střídavě se probírala a pak zase upadala do milosrdné, černé tmy. Jednou se na mě přišel podívat nějaký pán. V duchu jsem křičela: "Jdi pryč!" Bála jsem se, že mi bude chtít taky ubližovat, jako můj páníček. Naštěstí po chvíli odešel.
Místo něj po nějaké době přijely dvě paní. Zpočátku jsem se jich hodně bála a byla vyděšená z toho, co se bude dít dál. Ale protože na mě dlouho tiše a mile mluvily, strach ze mě pomalu opadával. A když se pak ke mně opatrně přiblížily a pohladily mě, věděla jsem, že mi chtějí pomoct. Přes obrovskou bolest se mi podařilo vstát. Nechala jsem paní, aby mi navlékly obojek a naložily mě do auta. Řekly, že zatím zůstanu u jedné z nich doma než se uzdravím. Potom se mi prý pokusí najít nový domov.

Obrazek

Protože byl víkend, nemohly mě vzít na rentgen. Dostala jsem jen léky a čekalo se do pondělí. Noha mě stále hodně bolela, ale já byla tak šťastná, že jsem konečně někde, kde mi neubližují a naopak se mi snaží pomoct, že jsem tu bolest skoro nevnímala.
Diagnóza, kterou mi pak pan doktor sdělil, nebyla moc příznivá. Už asi nikdy nebudu úplně dobře chodit, operace by prý však nic nevyřešila. Můžeme jen doufat v pomalé zlepšování, které prý někdy u podobných případů, jako jsem já, nastane. Moc si přeju, aby se mi noha uzdravila. Mám strašnou chuť žít a zkusit konečně najít štěstí. Štěstí s novým páníčkem, který mě snad tentokrát bude milovat stejně, jako já jeho. Zdává se mi o něm každou noc a já věřím, že si pro mě už brzo přijde..

Obrazek

Lady našla svůj nový domov v domě s velkým dvorem a se dvěma psími kamarády v Košicích.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sára sára | 3. května 2009 v 16:35 | Reagovat

bezva!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama