Ládík a Dag

26. září 2007 v 21:55 | majitelka blogu |  Psí příběhy
O Ládíkovi s Dagem, stáří a lidské sobeckosti</ p>
Eva Treschelová

Ty Dagu, nejde někdo? Cóó? Říkáš něco Ládíku? Ptáám séé, jestli někdo nejde? Aha, tak to řeknu hned a nekřič tak, nejsem hluchej. Né, vůbec, jen trochu nahluchlej, viď? Hele Láďo, nech si toho jo, ty seš zas slepej jak patrona. Kdyby si nekecal Dagu, tak hůř vidím, no a co? Já zas hůř slyším a ty si začínáš! Nezačínám! Začínáš! Ty máš štěstí, že je mezi námi ta zeď, jinak bych ti ukázal! Ty jo? Vždycky sem tě přepral, Dagu, vždycky! Ale dneska by si mě už nepřepral. Vždycky jsem tě přepral! Ale dneska už bys mě nepřepral! Tebe? Vždycky!....

Obrazek

Hele Dagu, my se tu hádáme a oni zatím odešli! Zase si nás nikdo nevzal, to není fér. Vždyť už si vzali i uřvanou Růženu a toho vořecha co kousal, tak proč ne nás? Ládíku, nás už si asi nikdo nevezme, jsme jen dva prašiví dědci, které jejich lidé odkopli, aby se o nás nemuseli starat. Kdo by si nás dobrovolně pověsil na krk? Dagu, ale to přece není fér! Já jsem své lidi miloval, položil bych za ně život! Tak proč ne oni za mě? Proč mi nenechali malý kousek ze svého domu, bych mohl dožít? To nevím, Ládíku, to nevím. Však já bych toho taky moc nepotřeboval.
Viděl si tu babičku co tu byla předevčírem? Jo myslíš tu starou paní jak jsme se jí měli ukázat? Ta by se mi tuze líbila… Ano tu myslím, ale ta nás taky nechce! Prý brzo umřeme a jí by to bylo líto, chce nějakého tak tříletého psa. Cože? Takové štěně odrostlé? Vždyť to jí zase přežije! Jemu snad nebude líto, že ona pro něj brzy umře? Dagu, proč jí to někdo neřekne? No ono je to prý neslušné, říkat někomu, že brzo umře… Aha! Takže, když ona to řekne o nás, nic se neděje, ale kdyby to řekli jí, tak se urazí? Přesně! Ty lidi jsou divní, oni si snad o sobě myslí, že jsou nesmrtelní! Každý přece umřeme a nikdo nevíme, kdy.

Obrazek

Víš ty co, kamaráde? Já kašlu na slušné chování vůči lidem, oni se k nám taky slušně nezachovali… Takže milí lidé, rád bych vám sdělil, že ač si to o sobě myslíte, nejste všemohoucí! Jednoho dne budete staří, jako my. Jednoho dne umřete, jako my! A určitě není vaším snem, aby jste umírali zavření někde v kleci a ostatní o vás říkali: "Kašli na ně, ty brzo umřou…". Ale k tomu musíte své děti vést, musíte je učit, aby měli úctu ke stáří. Tím, že budete odkopávat staré psy nebo jiná zvířata, jako by jste jim říkali, že co je staré je na obtíž a mělo by se to odložit. Nedivte se potom, až skončíte odložení…
Tak počkej Ládíku, teď to trochu zní jako bychom ani o žádné nové pány nestáli. Takže bych to rád uvedl na pravou míru. Pokud nepatříte k výše jmenovaným a chtěli by jste jít příkladem, rádi uvítáme možnost prožít s vámi zbytek našeho života. Pan doktor říkal, že jsme zdraví, jen staří. Já, Dag, jsem ten rezavobílý, prý kříženec špice s jezevčíkem, jsem trochu živější než Ládík. Ten je rezavý, také křížený špic. Trošku hůře vidí a je chudák už trochu zmatený. Přesto by si i on zasloužil nový domov. Já bych snesl i živější ruch v rodině, děti by mi nevadily (pokud by mne ti malí nezbedové netahali celý den za uši atd.), Ládík by však potřeboval starší osamělé majitele. Nepotřebujeme toho moc, jen misku s jídlem, kousek místa na spaní a trochu vašeho času. Čekáme na vás v útulku v Ústí nad Labem www.utulek-ul.cz.
Zdraví vás Dagouš a Ládík
Jé, Dagu, kdo jsou ti lidé co tě hladí? Proč si tak nadšený? A proč ti říkají jiným jménem? Ládíku, starouši, já jsem nejšťastnější pes na světě. To jsou moji majitelé, s nimi jsem prožil převážnou část života. Jenže pak jsem se jim před skoro 2 lety ztratil. Oni mě hledali, ale měli zdravotní potíže, navíc já žil u někoho jiného. Teď jsme se znovu sešli, oni si mě vezmou zpátky domů. Já budu moci dožít doma. Sbohem Ládíku, přeji ti, aby si i ty mohl dožít jinde než v útulku.

Obrazek

Ládík se již bohužel nového domova nedočkal a dne 7.9.2007 v útulku zemřel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:55 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama