Kikinka

26. září 2007 v 21:58 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Doufám, že máte nějaký ten rohlík i pro mě. Snad jste je nedali všechny Korimu? Ale co, stejně mám nejraději piškoty. Tak je vyndejte z kapsy a můžeme začít… Obrazek Takže jmenuji se Kikina. Je mi asi 8 let. Kikina je mé pravé jméno, dala mi ho moje paní. Byla to taková starší dáma, docela jsme si rozuměly. Měla domeček a zahrádku, kde jsem často běhala a dokonce i hlídala. Že jsem nic nemohla uhlídat? Ale nepovídejte, zdání klame a mé krátké jezevčí nožky umí být rychlé, i teď v pokročilém věku. Však já ten zatracený vrtulník co létá nad útulkem jednou stejně chytím… Jak a proč jsem se dostala do útulku? No já vlastně ani nevím. Panička si jednoho dne zabalila kufry a odjela, prý někam do Švýcarska nebo kam. Nevím co se s ní stalo, jestli byla nemocná nebo proč tam jela, ani jestli ještě žije. Já měla zůstat doma s příbuznými. No nadšená jsem z toho nebyla a oni ještě méně. Neměli mě rádi, roztahovali se v mém domečku, na mé zahrádce a ještě jsem jim překážela. Tak mě jednoho dne vzali a hodili přes plot k sousedům a ve schránce jim nechali vzkaz, ať si mě nechají. Sousedi na mě byli vždy moc hodní, ale už jednoho pejska měli a my bychom si s Badym asi moc nerozuměli na jedné zahradě. Tak mne alespoň odvezli do ústeckého útulku, aby mě už příbuzní nemohli nikam házet. Upřímně jsem jim za to docela vděčná. Útulek není tak strašné místo jak se říká malým štěňatům. Vlastně se mi tam ze začátku docela líbilo. Byly zrovna prázdniny a já to brala jako dovolenou v penzionu. Jsem už starší lenošivá dáma, takže jsem vstávala okolo poledne, dopřála si vždy pozdní snídani až do boudy. Potom jsem si zase trochu zdřímla a pak začaly vycházky. Klárka (moje venčitelka) pro mně přišla a šli jsme ještě se spoustou dalších lidí a psů někam na procházku. V horkých dnech jsme si jen rozložili deku ve stínu a začalo drbání, česání a mlsání. Hezká dovolená, než člověk, vlastně pes, zjistí, že je to stále dokola. Ta každodenní rutina je otravná. Navíc se začalo ochlazovat a to se mi moc nelíbilo. Nejsem sice žádný postelový mazánek, ale být 24 hodin venku v mrazu to není nejpříjemnější, zvlášť pro psa v pokročilejším věku. Mám sice dlouhou srst a v boudě jsem měla nastláno, ale přece jen to nebylo moc příjemné. Doufala jsem, že si pro mě někdo přijde a vezme si mě domů, do teplíčka. Ale nestalo se tak. Naštěstí letos nebyly silné mrazy, takže jsem zimu přečkala bez větších problémů. Obrazek Už bych chtěla páníčka jen pro sebe. Páníčka, se kterým bych se nenudila. Ale zase žádnou bláznivou rodinku, ideální by byl nějaký důchodce, který je osamělý a hledá kamarádku do deště. Vystačím si s procházkami v pomalém tempu. Když bude hezky, chtěla bych vysedávat u lavičky v parku nebo na zahrádce a poslouchat ptáky. Škoda, že spousta důchodců si pořizuje štěňata nebo mladé psy. Ti je pak často buď přežijí nebo jim páníček onemocní a nemůže se o ně starat a oni pak na stará kolena musí do útulku. Jiní už zase nechtějí žádného psíka, protože neví, co bude za 10-15 let a bojí se, aby po nich pejsek nezůstal. Ale vždyť jde přece udělat kompromis. Pokud si vezmou z útulku psíka staršího, riziko, že po nich psík zůstane, je mnohem menší. Navíc udělají moc dobrý skutek. Nevím, kolik času ještě mám, než budu muset za duhový most. Rok? Trošku málo, citím se na víc. Deset let? To už asi ne, ale znám i psy, kteří se dožili 18. Mohla bych tu být ještě takových 5-7 let, pokud mi bude přát zdravíčko, nechci je ale prožít v útulku. Tak co? Nenajde se u vás místo právě pro mojí maličkost? Obrazek Kiki se vzala starší paní jako společnici do bytu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:54 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama