Juan

26. září 2007 v 22:10 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Jsem pes Juan. Ležím si tu v kotci, nemám co dělat, tak si jen tak přemýšlím. Je jasná noc. Budou Vánoce. O Vánocích se prý dějí zázraky. Jééé, tamhle je Sirius, to je prý naše hvězda, psí hvězda Sirius. O Vánocích se prý plní přání. Každý nějaké má. Já taky. Hvězdo hvězdičko splň mi přáníčko. No ne, já jsem hotový básník, to jsem o sobě ani nevěděl. Asi to bude těmi Vánoci. Tak já si tedy budu taky něco přát. Velkou kost a piškoty...?! Ne, ne radši chci páníčka. Zavírám oči a už to vidím. Přichází člověk, ostatní kotce mine a jde přímo ke mě. Pohladí mě a povídá. "Juane, já jsem Tvůj nový páníček a odvedu Tě k sobě domů". A tam doma je velká zahrada, kde se můžu prohánět, a v domečku na mě čeká mistička, piškoty a krásná, voňavá kost. A postel tu je a peřiny !!!! Peřina, páni tu já miluju. Neměl jsem život vždycky lehký, ale byly i krásné chvíle.

Narodil jsem se mamince, německé ovčačce. Tátu neznám, nebydlel s námi. Máma to měla těžký. Měli jsme málo jídla, já jsem rostl jako z vody a potřeboval jsem pořádně jíst. Ta bída, co jsme s mámou zažili, je na mě prý vidět dodnes. Měl jsem nedostatek vitamínů a bílkovin, přišel jsem do útulku jako kostřička potažená kůží.
Obrazek
Pak přišlo lepší období. Přišel človíček, vzal si mě domů a představte si, on tam měl peřiny. Doma, to je jiné, než se toulat hladový po ulicích. Domov, to jsou lidi, plná miska, pohlazení, procházky. To je doma. Když jsem zůstal doma sám, abych se nebál, vlezl jsem vždycky páníčkovi do peřin. Já vím, nedělá se to, ale byl jsem ještě malý a ty peřiny byly tak měkoučké a tak voněly páníčkem. To byl krásný život.
Obrazek

Ale pak to příšlo. Jak jsem vyrůstal z toho štěněcího věku, přestal se mě páníček všímat, už jsem nebyl ta malá roztomilá kulička, a nakonec mě vyhodil ven. Jak já jsem se bál. Bylo mi teprve půl roku, sice jsem vypadal jako dospělák, ale dušičku jsem měl dětskou. Byl jsem sám, ve dne, v noci, hladový, zima mi byla a móóóc jsem se bál.
Až jednou mě nějací lidé chytili a někam odvlekli. Strachy jsem se počůral. Ale nakonec to docela dobře dopadlo. Dostal jsem se do útulku. Po útulcích jsem již rok a půl. Mám svoji boudu, misku a tady jsou i hodné tety. Rok a půl, to je skoro celý můj život. Já bych tak moc chtěl svého páníčka.
Obrazek
Jednou, když jsem se zrovna venčil, jsem si všimnul takového domečku na kolečkách. Bydlí v něm hlídač. Koukám, koukám, dveře jsou otevřené. To je něco pro mě. To musím hned prozkoumat. Nakouknul jsem dovnitř. Nebudete tomu věřit, byla tam postel a ... peřina. Neodolal jsem a vlítnul tam. Jéé to byla slast. Celý jsem se do ní zavrtal. Pak si pro mě přišli. Jak já vyváděl a plakal, nechtěl jsem teplý pelíšek opustit. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem měl domov.. Vzpomněl jsem si na dětství.
No moc mi to nepomohlo, že jsem se bránil. Vytáhli mě z postele a šup do kotce. Tety se omluvily a ani jsem nedostal nařezáno. Hlídačovi pak vyprávěly můj příběh a nakonec se ani on nezlobil. Dokonce se se mnou přišel pomazlit a přinesl mi piškoty.
Tety tady v útulku mě mají rády, nechat si mě tu ale nemohou. Říkají o mě, že mám krasné dlouhé tlapky a jak dobře umím chodit na vodítku a jak jsem chytrý. No a já se hned předvádím. Ukážu jim, jak jim umím dát tlapky kolem krku a blbnu a blbnu. Tety na mě prý dávají nějaký inzerát. Hledají mi nový domov. Píšou, že jsem velmi temperamentní, miluji společnost, rád lítám, ale neutíkám, a jsem kastrovaný. Prý bych byl vhodný k nějaké fence jako společník. Jé to bych tedy bral. Páníčka a ještě kámošku.
Obrazek
Ještě by tam měly napsat, že nejsem takový postelový pes, jak by se zdálo. Já miluji zahradu, lítání venku, ale doma to mám taky rád, to kvůli těm peřinám.

Inzerát, inzerát, já si podám svůj inzerát a pošlu ho tam, nahoru, ke psí hvězdě Sírius.
Milá hvezdičko, posílám Ti svoje přáníčko. Tady dole na Zemi, čekám já, 2 letý pes Juan, na svého páníčka. Ale pozor, já chci páníčka napořád, já už nechci být vyhozen. Páníčka napořád, jiného mi neposílej !!!
Juan byl nejprve rok a pů v útulku Komárno, pak byl převezen do útulku Malý Jenííkov http://www.utulekmalyjenikov.estranky.cz
----------------------------------------------------------------
Pro Juana si přijeli úžasní manželé až z Prahy - Letňan, zaujalo je líčení silvestrovského výletu na Javorník s Juanem od Petry, a protože jsou vášniví turisti, jeli se na něj podívat. Se psem půl hodiny chodili po okolí a moc se jim líbil, takže si ho adoptovali.
Obrazek
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:51 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama