Jak Muffin ke štěstí přišel

29. září 2007 v 12:59 | majitelka blogu |  Kočičí příběhy
Ten příběh začal smutně. Na podzim roku 2002 nejspíš nějaký zlý člověk poranil posledního venkovního kocoura, který se ještě držel u našeho domu na sídlišti - dlouhosrstého Zrzka.
Paní z vedlejšího vchodu, která kocourka pravidelně krmila, se tak dlouho odhodlávala, že s ním dojde k veterináři, až zmizel. Když se po dvou dnech objevil před naším domem - asi jej polomrtvého našel někdo při venčení psa a položil před vchod - veterinář, ke kterému jsem ho donesla, už nemohl dělat nic jiného, než jeho trápení ukončit. Dlouho jsem pro něj brečela a vyčítala si, že jsem se spolehla na sousedku a nedonesla Zrzka k veterináři sama. Také jsem se dlouho nemohla zbavit zvyku rozhlížet se cestou do práce, jestli ho někde neuvidím, abych mu mohla dát pár granulí, které jsem nosila neustále při sobě a které měl moc rád.
Proto jsem začala pozorovat další kočky na sídlišti, které měly tu smůlu, že nějaký beohledný majitel je nebo už jejich maminku vyhodil na ulici a ony se protloukaly životem mezi lidmi, z nichž někteří je měli rádi, krmili a hladili je, mlčící většina je trpěla a ignorovala, a bohužel nemalá část je zaháněla, používala jako živé hračky pro své povalováním na gauči zlenivělé psy nebo jim dokonce usilovala o život.
Blížila se zima a já si všimla, že jeden kocour kýchá a pokašlává. Začala jsem mu nosit vitamíny a teplý vývar, aby měl dost sil s nachlazením bojovat. Čičín se ale neuzdravoval a když se mu jedno oko zalepilo hnisem, bylo mi jasné, že potřebuje odbornou pomoc.
Veterinář z městského útulku, kterému jsem zavolala, nechtěl kocoura stresovat zavíráním do útulku, a tak jsem dostala antibiotika s návodem, jak léčit maroda v jeho "přirozeném" prostředí. Macek si na mě naštěstí začal zvykat, takže se mi podařilo kousek masa s práškem uchránit před dalšími, dravějšími kočkami u jeho vchodu a dostat do jeho tlamičky.
Zakrátko jsem však musela nutně na tři dny odjet. Abych nemusela přerušit léčbu, vyhledala jsem staršího bělovlasého pána, kterého jsem viděla kočky krmit, a poprosila ho, jestli by kocourovi nedával léky za mě.
Věřím, že pán mu dával prášky podle návodu, přesto, když jsem kočičáka po návratu viděla, vhrkly mi slzy do očí. Jeho stav se nezlepšil, spíš prudce zhoršil. Místo zalepeného oka měl krvavou bouli a druhé oko měl zalepené tak, že koukal malinkou škvírkou a hrozilo, že za chvíli oslepne. Začínal být i apatický, jakoby se smířil s tím, že tato zima bude jeho poslední.
Rychle jsem volala do útulku, kde mi však sdělili, že pan doktor má dovolenou a bude až po Novém roce (bylo 23. prosince). Nechtěli mi kocoura ani umístit, že tam mají koťata a bojí se, že by je nemocný kocour nakazil.
Bylo mi jasné, že to bude zase na mě. Podmínky nic moc - já malý byt na sídlišti se dvěma kocourky, kteří by se mohli také nakazit a hlavně by vetřelce nenechali v klidu, který potřeboval. Rodiče sice mají rodinný domek, ten ale byl po letní povodni mokrý a stále ještě opuštěný - rodiče trávili vánoce v provizoriu na sídlišti kousek od domku. Ale macík na tom byl hůř než mí rodiče, tomu šlo o život. Kde zůstane, to se vyřeší později, řekla jsem si, teď musí hlavně rychle k doktorovi.
Veterinář zkonstatoval těžký krvavý zánět oka (pod krví slepenými chlupy naštěstí oko zůstalo), nachlazení a "celkovou zdecimovanost", museli jsme mazat oko každých několik hodin a denně jezdit na injekci antibiotik.
Rodiče naštěstí souhlasili s tím, že kočičák může být u nich ve sklepě, vlhkém, ale přesto teplejším než stále sílící zima venku.
Vánoce jsme strávili na cestách - ráno k veterináři na injekci, odvézt kocoura, na chvíli do bytu rodičů, několikrát denně do domu namazat nemocnému oko a pokusit se do něj dostat alespoň trochu vývaru, já večer zpátky domů k mým kočkám. Bylo to o to víc stresující, že jsme první tři dny nikdy nevěděli, jestli kocoura, který jen apaticky ležel v přepravce, najdeme ještě živého.
Když otec čtvrtý den přijel ke zvěrolékaři, kde jsme se scházeli, později s vysvětlením, že maroda musel nejprve ulovit ve sklepě, zdálo se, že máme vyhráno. Na Silvestra jsme jeli na poslední injekci a přemýšleli, že kocourka vrátíme zpátky na sídliště. Když jsem však na jeho obvyklém místě viděla sebevědomě chodit jiného kocoura a ten náš by se nejprve musel o své místo poprat, bylo rozhodnuto - zůstane u rodičů.
Podle psa z jedné reportáže, kterou jsem v té době viděla, dostal jméno Muffin. Léčení všech jeho nemocí a zranění trvalo několik týdnů, s jeho dušičkou jsme museli mít mnohem větší trpělivost. Čtvrt roku se krůček po krůčku a schod po schůdku sám odvažoval vycházet ze sklepa, kde našel své útočiště a odkud jsme ho dostávali jen "násilím". Definitivně ho vytáhlo až teplé jarní sluníčko. Dalšího čtvrt roku byl ještě stále ve střehu, kdokoliv se někdo přiblížil na méně než dva metry. Dnes je z Muffina postelový povaleč, mazel s některými znaky plašana - mazlit se můžeme jen tak, jak to vyžaduje on, na klín skáče zásadně z pravé strany a jen když má mamka na klíně kostkovanou deku. Při prudším pohybu utíká.
Někdy, když se na něj dívám, jak se rozvalí na podlaze a spokojeně si jazykem myje huňatou srst na blahobytně vypadajícím bříšku, přemýšlím, jestli se mi podařilo zachránit alespoň syna našeho starého Zrzka. Muffin je totiž také stoprocentní zrzek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama