Jak k nám přišel Špunt

29. září 2007 v 12:54 | majitelka blogu |  Kočičí příběhy
Před 3 roky v červnu jsem se vracela odpoledne z práce a před naším domem na popelnici jsem uviděla velkou papírovou krabici. Otevřela jsem ji a ustrnula: Zíraly na mě dvě obrovské vyděšené oči a ty patřily drobné mourovaté kočičce, sotva odrostlému kotěti. Vzdouvající se bříško dávalo tušit, že se stane brzy matkou. Byl to snad důvod, proč se k ní někdo tak krutě zachoval? Co kdyby přijeli popeláři dřív než já? Hrůza pomyslet! Ale co s tebou, maličká? My už dvě kočky máme...
Micka to vyřešila za mne. Prudce se vytrhla a zmizela okénkem ve sklepě. Zkoušela jsem ji tam najít, ale jakoby se po ní země slehla. Večer jsem šla zalévat zahrádku a Micinka se objevila. Teskně mňoukala - žalovala, že má hlad. Honem jsem jí šla naservírovat to nejlepší, co jsem doma našla, a s manželem jsme se rozhodli, že se jí ujmeme a zkusíme najít nové a hlavně zodpovědné pánečky. Kočenka se ale odmítla nastěhovat k nám domů a dala důrazně najevo, ona že odteď bydlí ve sklepě. Pro jídlo a pro pomazlení si však pravidelně přicházela.
Inzerovali jsme téměř denně v různých novinách, vylepovali ceduličky, vyvěšovali oznámení v obchodech… Kdo by si ale vzal březí kočku? Přesně 1. července jsme zjistili, že Micinka viditelně pohubla. Děti měla ale schované přepečlivě - ani po usilovném hledání jsme je neobjevili a ani nezaslechli. Zvýšili jsme tedy příděl potravy a s napětím očekávali, kdy nám kočenka přivede ukázat svoji drobotinu.
Dočkali jsme se asi za měsíc. Jednou večer se u misek ukázala jedna malinká hlavička, pak druhá a třetí. Proboha, jak teď udáme čtyři kočky?! Nejprve jsme je ale museli ulovit a zkrotit. Bez váhání jsem přikročila k činu: Otevřela jsem do předsíně, nachystala jako návnadu mléko, na kliku uvázala špagát a skoro hodinu číhala za dveřmi, až se všechna koťata nahrnou k misce. Klap! A prcci byli naši.
V příštích dnech jsme se s nimi často mazlili, aby se přestali bát. Micka na zavolání přicházela, dávala jim pít, očistila je, pomazlila a zase si šla po svých, zjevně šťastná, že hlavní tíhu péče teď obstaráváme my.
Koťátka rostla jako z vody a po čase nám znovu začal inzertní maratón. Brzy se podařilo umístit dvě kočičky a naši známí si adoptovali Micku. Teď už nám zbyl jen jeden mourovatý kočičí kluk. Dlouho se nikdo neozýval a naši dva starší kočičouni i my jsme si na hravého tvorečka začali zvykat. Až na konci září se přihlásila mladá slečna, že by si kotě vzala jako kamaráda pro svou kočku.
"Jen aby se tam měl dobře, vždyť je to ještě takový malinký Špuntík!" strachovala jsem se. Ale nová panička už zvonila u dveří. S kocourkem jsme se tedy rozloučili, ale hned druhý den zazvonil telefon. Slečna se nás nešťastně ptala, že její kočka malého rozhodně nechce a zda může kotě vrátit. Samozřejmě, že ano, vždyť to jsme jí řekli hned při předávání. Za ten jeden den jsme stejně všichni poznali, že by nám moureček opravdu chyběl.

Špunt
A Špuntík (dnes už pořádný skoro sedmikilový Špunt) nám naši starost a péči dodnes oplácí takovou příchylností a láskou, jako by mohl vědět, že jeho mamince Micce, sestřičkám i jemu šlo opravdu o život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama