Hlídačka Nina

26. září 2007 v 21:07 | majitelka blogu |  Psí příběhy

Přišla jsem na svět na statku na středním Slovensku. Moje maminka, německá ovčačka Kelly, žila celý život v kotci a na noc ji pouštěli hlídat dvoreček. Statek byl postavený na opuštěném místě u lesa, maminka při každém zašustění napnula uši a pak štěkotem dávala liškám, srnkám, divočákům a zajícům na vědomí, že tohle je její území a bude si ho bránit. Tak ráda by se někdy podívala za plot a přiložila nos k zemi, nasála desítky opojných pachů kořeněné půdy a všech obyvatelů, kteří po ní chodili a v ní bydleli, našla si ve třpytící rose čerstvou stopu a pustila se po ní se stoupajícím vzrušením, aby dohonila toho, kdo ji vytvořil a přiměla ho k báječné honičce. Občas vídala svého pána, jak si bere přes rameno flintu a mizí do lesa. Teskně za ním hleděla a kňučením mu vždy dávala na vědomí svou touhu ho provázet, slibovala mu poslušnost a pomoc. Viděla, že pán z lesa občas nosí nehybné zajíce, kuny a lišky a někdy se vracel i pro auto, aby dopravil domů divoké prase nebo srnku. Kelly věděla, jak by mu mohly být prospěšné její rychlé nohy a skvělý čich a snažila se mu to všemožně dát po psím na vědomí, ale sedlák jí nerozuměl nebo byl jiného názoru a na lov chodil vždy sám bez psa.
Sedlákovy děti si dlouho přály štěňata a sedlák usoudil, že jedno nebo dvě štěňata by rozhodně mohl využít, proto jednoho dne vypustil štěstím tančící Kelly z kotce, kde se brodila výkaly, ostříkal jí nohy hadicí, naložil do traktoru a vyrazil za ženichem, německým ovčákem Bredem. Kelly se ho zpočátku bála, ale pes jí dával tak okatě najevo své sympatie a přízeň, že se brzy nechala zlákat ke vzrušující kočkované a milostným hrátkám.
Za nějaký čas jsem jedné březnové noci v boudě Kellyina kotce přišla na svět já, mé dvě sestřičky a dva bratříčci, malá, bezbranná, chlupatá, kňučící stvořeníčka. Kelly byla vzorná máma, zahřívala nás, kojila a nedovolila nikomu cizímu, aby se kotci byť jen přiblížil. Když jsme byli starší, začala nám dokonce vyvrhovat potravu po vzoru svých vlčích předků. Když přišly sedlákovy děti, jejich otec nás vyndal ze špinavého kotce, kde jsme se mohli pouze hrabat v bahně a výkalech, do kterých jsme zapadali někdy až po bříško a dováděli jsme s dětmi na měkoučké jarní travičce. Hledali jsme klacíky a horečně je hryzali, ve snaze zmírnit nesnesitelné svědění, které nám působily rostoucí zoubky. Život byl tehdy tak krásný a vzrušující! Máma nám dopřávala potravu, teplo a bezpečí a sourozenci vymýšleli stovky rošťáren, se kterými dny tak rychle uplývaly.
Brzy se začali k našemu kotci trousit cizí lidé a prohlížet si nás a nedali se zahnat ani ostražitě hlídající Kelly, které se vůbec nelíbili. Sedlák vcházel do kotce a vynášel mne, mé sestřičky a bratříčky a cizí lidé si s námi hráli, dívali se nám na zoubky, chrastili klíči, které házeli na zem, pozorujíc, co budeme dělat a otáčeli nás a zkoumali naše bříška. Jednomu mladému muži jsem se zalíbila já, takže už jsem se nevrátila zpět do kotce k ostatním, ale strčil mne do nějakého prostoru, slyšela jsem zarachotit zip a obklopila mne černá tma, odnášel mne někam pryč ve staré tašce z umělé kůže. Bylo mi úzko a měla jsem strach, kňučením a štěkáním jsem volala Kelly a své sourozence a slyšela maminku, jak štěká. Taška se mnou houpala a Kellyino štěkání postupně sláblo. Taška se najednou prudce zhoupla a dopadla na měkké místo, za chvíli to tam začalo divně bručet přes malé mezírky v zipu ke mně zavanul ostrý a nepříjemný pach, hrkalo to a třáslo se mnou. Chvíli jsem ještě hlasitě protestovala, ale pak jsem usnula a probudil mne až zvuk otevírajícího se zipu.
Můj nový pán mne vyndal z tašky a postavil na zem, roztřeseně jsem popoběhla, vyčůrala se na zem a rozhlédla se, kdeže to jsem. Uviděla jsem velký oplocený pozemek plný aut a velkou kůlnu. K jednomu autu mne můj pán zavedl a řekl mi: "Lexo, tohle bude teď tvá bouda." Auto bylo bez dveří, na sedačku jsem se ještě sama nedokázala vyškrábat, tak jsem se stulila na podlaze a usnula. Bylo mi zima a smutno. Ráno jsem se dala do prozkoumávání celého prostoru. Bylo tam tolik krásných prolézaček a schovávaček pod auty a v nich, vzpomínala jsem na své bratříčky a sestřičky a litovala, že tu nejsou. Jak báječně by se nám tu hrálo!
Můj pán občas přicházel za mnou a hrál si se mnou - házel mi klacíky a míčky. Koupil mi malý oboječek a dal mi ho na krk. Nebylo to příjemné, cítila jsem svírání a tíhu a obojek mne taky zpočátku svědil. Snažila jsem se ho zbavit válením se po zemi, drbáním, ale obojek držel jako přibitý a když jsem se drbala zadníma nohama, protivně mi chrastil do ucha. Pán se mi smál a připnul mne na vodítko a táhnul za sebou. Než jsem pochopila, že mne nechce uškrtit, bránila jsem se, sedla si na zadek a odmítala se pohnout, pán se zastavil a začal mne lákat na pochoutku v ruce, které se nedalo odolat. Než jsem pochopila, jak se mám na vodítku pohybovat, byla jsem celá uvláčená a usmýkaná, ale pak se mi to začalo líbit. Věděla jsem, že vodítko znamená procházku do lesů, kde neucítím ze země benzín a olej, ale ty báječné stopy, po kterých tak toužila má maminka.
Když jsem pak na pozemku s auty opět osaměla, pozorovala jsem ruch okolo. Do kůlny někdy přijížděla nová auta a pak se ozývaly pronikavé zvuky broušení, bouchání a pilování a na zahradu za mnou pak nosil pán už jen kusy toho auta. Některé pečlivě zakrýval nebo vkládal do kufrů ostatních aut, jiné kusy nechával jen tak povalovat tam, kde bylo místo. Přikázal mi, abych je hlídala a já se o to opravdu svědomitě snažila. Brzy jsem se stala stejně neúplatnou a ostražitou hlídačkou, jako byla moje maminka Kelly. Můj pán byl na mne opravdu pyšný. Když měl volnou chvíli, přicházel za mnou a cvičil se mnou povely poslušnosti, házel aporty a drbal mne za ušima. Zbožňovala jsem ho a těšila se na každou chvíli, kdy jsem mohla být s ním. Věděla jsem, že je osamělý stejně jako já a vážila jsem si důvěry, kterou vkládal ve mně, když mi v noci celý pozemek svěřoval na hlídání. Poctivě jsem ho obíhala a štěkala na každého, kdo procházel kolem.
Jednoho dne však přijelo auto, ze kterého vyskákali podivní muži celí v černém, rozkopli dveře kůlny, křičeli a mířili na mého páníčka zbraněmi, pak mu zkroutili ruce za záda, něco zachrastilo a cvaklo, nacpali ho do auta a odvezli pryč. Jeden z nich přišel ke plotu, kde jsem štěkala já a snažila se je zahnat, seč mi hlas stačil, namířil na mne narkotizační pušku a pak jsem ucítila píchnutí v boku a pak už si nic nepamatuji. Probudila jsem se v karanténním kotci policejní stanice. Kolem mne v různých kotcích byli ubytováni jiní psi, přes den štěkali, prali se nebo jen tak různě polehávali a drbali si blechy v kožiších. Někdy večer přicházel podivně vonící muž, kterého se všichni psi báli, někteří se ježili a štěkali na něj, jiní se schovávali za boudami. Vždy si vybral jednoho psa, který tam již byl nejdéle a někam ho odváděl, všichni jsme cítili velký strach, pak se ozvala jen rána z pistole a někdy zakňučení a pes už se mezi nás nikdy nevrátil.
Ráno k nám přicházel jeden muž uklidit a nakrmit nás a občas někdo cizí přišel a nějakého z nás si vybral a odvedl. Všichni k němu prostrkávali packy a čumáky pletivem a všemožně se snažili na sebe upozornit. Věděli jsme, že je to jediná šance, jak se odtamtud můžeme dostat živí. Jednoho mrazivého rána se jeden takový zájemce zastavil před mým kotcem. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách kožené bundy a od úst mu šly obláčky páry. Nevyznala jsem se v něm a nevěděla, jestli mu mám předvádět, jak jsem ostražitý hlídač a štěkat na něj nebo se snažit se mu vlichotit kňučením a prostrkáváním pacek přes mříže. Nerozhodně jsem tedy strnula jako socha a naše oči se setkaly. Očima jsem ho prosila o záchranu a člověk si mne chvíli zkoumavě přeměřoval a pak zavolal pracovníka, který nás krmil, čmáral cosi do papírů a pak vrzly dvířka kotce a já jsem si uvědomila, že jsem právě dostala milost. Jak mi asi bylo si může představit jen někdo, komu pod oknem stavěli šibenici a pak ho vyvedli ven a řekli: "Jsi volný!"




Tančila a poskakovala jsem na vodítku kolem svého pána, zcela bez sebe nad nově nabytou svobodou a slibovala mu, že budu ten nejlepší pes na světě, jen ať mi dá šanci a nevrací mne zpět. Můj pán mne zavedl na dvorek u svého domu a tam mne vypustil s příkazem hlídat jeho dům a zaparkované auto. Takové poslání už jsem znala, takže jsem se chutě dala do práce a štěkala na lidi, psy a kočky za plotem a občas odpočívala v chatrné boudě s otřískaným plechovým kastrolem před vchodem. Zřejmě se ode mne nic jiného nečekalo, protože z domu za mnou nikdo nepřicházel. Pokud pán šel přes zahradu, křičel na mne a odstrkoval mne ve strachu, abych ho nezašpinila. Jednou denně přicházela starší žena a dávala mi zbytky z kuchyně, staré knedlíky, kosti, polívku s chlebem a slupky od brambor. Někdy zapomněla a nepřinesla nic. Už nikdy jsem neviděla to vodítko, na kterém mne muž přivedl a nic jiného než Fuj!, Táhni! a Neskákej! jsem od něho neslyšela. Snažila jsem se tedy být dobrou hlídačkou a bděla jsem ostražitě nad jeho domem, autem a dvorkem. Dny byly jednotvárné, jeden jako druhý, nikdo se u mne nezastavil, nepomazlil se se mnou a nevzal mne nikdy na procházku. Za chvilku mi prořídl kožíšek a špatně se mi leželo, protože mne všude tlačily mé vlastní kosti, bylo mi zima a smutno.
Jednou jsem otupěle pospávala v děravé boudě, do které ze všech stran táhlo a snažila se svinout do nejmenšího a nejtěsnějšího klubíčka, abych si uchránila co nejvíce tepla a podařilo se mi pak usnout. Ze spánku mne probudil zvláštní šramot u plotu a žuchnutí. Otevřela jsem oči a rozeznala shrbenou postavu člověka, který právě přeskočil plot. Pochopila jsem, že teď je to na mně. Rozčilením se mi zježily chlupy na hřbetě. Nechtěla jsem ho varovat, věděla jsem instinktivně, že vetřelce neodradí můj štěkot a že nezbývá než zaútočit. Vystřelila jsem tedy tiše z boudy, napjala všechny svaly a skočila na toho člověka tak, abych ho povalila. Náraz ho překvapil, zakymácel se a upadl s heknutím na zem. Podíval se vyděšeně na mně a překvapeně zašeptal: "Lexo!" Vtom mi došlo, že je to můj bývalý pán. Srst mi postupně zplihla, jakoby ji uhladila neviditelná ruka a s kňučením jsem mu olizovala tvář a snažila se rychle mu povědět vše, co se stalo od našeho posledního setkání.
Páníček mne ale neposlouchal a jen šeptal: "Pššt, fuj, počkej!" Sklonil se nad autem, které stálo na dvorku, chvíli pracoval s nějakým drátkem a pak tiše otevřel dveře auta a naložil mne do něj, pootevřel bránu na dvorek a vytlačil auto za roh. Tam nastartoval a ujel. Byla jsem šťastná jako blecha, vrtěla ocasem a pletla se mu do řízení a snažila jsem se mu olíznout obličej. Starostlivě na mne občas pohlédl a řekl: "Chudák holka, co se s tebou dělo, jak to vypadáš? Vždyť ty vypadáš jako psí smrt sama! To ti nedávali nažrat nebo co?" Svíjela jsem se štěstím a vypravovala mu o tom, že je mi to všechno jedno, hlavně, že jsme zase spolu a že čas vše spraví. Asi mi rozuměl, protože řekl: "Já si tě ale nemůžu nechat, holka zlatá, víš?" Utíkám tam, kde se mnou psi nesmí.
Po hodině jsme v noci dojeli na místo, kde štěkalo hodně psů za plotem. Pán zastavil opodál, přivázal mi kolem krku kus autolana a to upevnil k bráně. Než jsem se stačila vzpamatovat, naskočil do auta a rychle ujel. Napínala jsem lano a snažila se utrhnout, abych mohla běžet za ním, ale podařilo se mi akorát hlasitě cloumat s bránou, takže po chvíli se v malém domečku za branou rozsvítilo světlo a kdosi vyšel ven. Odvázali mne, dostala jsem nové jméno Nina a plnou misku a dali mne do kotce, kde již bydlel starší, velký kříženec. S tím jsme pak trávili roky přes den tím, že jsme štěkali na ostatní psy v kotcích a v noci jsme hlídali bránu. Vypravoval mi o tom, že všichni psi okolo nám užírají naše jídlo a kradou páníčky, kteří občas přicházeli si některého z nás vybrat. Zakrátko jsem je všechny nenáviděla a zle štěkala na každého psa, ke kterému jsem se jen přiblížila. Měla jsem pořád velký hlad a nemohla se dosytit. Dny se staly opět nudnými a vytrvalé čekání na páníčka mne už unavilo, přestávala jsem věřit ve psí štěstí.
Až jednou ke mně přišla paní, která se o nás starala, hodila mi kousek masa, které trochu zvláště chutnalo a řekla mi, abych byla hodná, že pojedu pryč do jiného útulku, kam chodí mnohem více lidí si vybrat pejsky a že se štěstí určitě usměje i na mne. Po tom mase, ve kterém byl prášek pro uklidnění, se mi klížily oči a dlouhou cestu do Jeníkova jsem proklimbala. Když jsme dorazili s ostatními psy na místo, viděla jsem opět kotce se psy. Pro jistotu jsem na každého obyvatele zle zaštěkala a dala jim najevo, že se mnou nejsou žádné žerty a tak jsem si vysloužila ten největší výběh, který tam měli a ve kterém jsem sama.
Konečně jsem se krásně zaoblila, přešel mne můj vlčí hlad. Majitelka útulku Lea miluje ovčáky a má mne ráda, chodí se mnou na procházku, ale nechat si mne nemůže. Jednou se na mne byl podívat pán, kterému jsem se velmi líbila, potřeboval právě takovou hlídačku na hlídání venkovské zahrádky a domku. Odjel s tím, že pro mne připraví zateplenou boudičku, ale už se nevrátil, čekala jsem na něj celý den, další den a pak taky následující týden, až jsem přestala doufat, že ho někdy uvidím, ale nepřestávám věřit, že přijde někdo jiný. Není přece možné, aby se nenašel nikdo, kdo nepotřebuje zdravou, milou a pěknou hlídačku, jako jsem já, Nina. Jsem tady a čekám na svého člověka. Když zavřu oči, přestavuji si, jak asi bude vypadat. Jestli takového znáte, řekněte mu o mně, prosím. Psí život není moc dlouhý a já tu nechci promarnit jeho zbytek v dalším útulku. Vždyť jsem ještě mladá a mám plno síly! Ještě zastanu pořádný kus psí práce pro hodného pána, kterému věnuji celé své psí srdce!

------------------------------------------------------------- Pro Ninu si přijeli noví páníčci z Tábora, kde s nimi bude bydlet v domě se zahradou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:57 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama