Fenryovy oči

26. září 2007 v 21:44 | majitelka blogu |  Psí příběhy

Přijeli jsme si pro pejska do útulku v Českých Budějovicích. Vybrali jsme si Baxíka a jak jsme šli k jeho kotci, minuli jsme několik kotců, ve kterých poskakovali a poštěkávali na nás pejsci, ať si vezmeme je. Míjeli jsme i jeden kotec, ve kterém stál a jen tiše koukal Fenryr. Byl to pes sibiřského huskyho. Jen tam stál a upřeně se na nás koukal, ale my jsme okolo něj prošli a nevšímali jsme si ho - čekal na nás přece Bax…
S Baxíkem to byla láska na první pohled a šťatstně jsme si ho vezli domů. A až doma mi došlo, co nám svým tichým pohledem Fenryr říkal: vyprávěl o svém osudu. Strašně moc chtěl být u někoho doma - vždyť to tak dlouho nezažil a dříve to, co měl doma, nebylo zase tak dobré, ale měl své místo a mohl se někde schoulit před zimou. A i když se k němu páník nechoval dobře, tak Fenryr ho miloval do hloubi své duše. Miloval ho tak, jak jenom psi dokážou. A pak ho páník vyhodil, že už se mu nelíbí, ať táhne pryč.
A Fenryr šel, hledal místo, kde by sehnal něco k snědku a nefoukalo mu do kožíšku. Jenže to byl velký pes a lidé se ho báli a odháněli ho. Pak našel místo, kam moc lidí nechodilo a jednou za čas přijelo velké nákladní auto a vysypalo věci, ze kterých se dalo ještě něco sníst. A tam ho po hodně dlouhé době našli lidé.
Obrazek
Byli to hodní lidé, kteří milovali svého pejska, se kterým šli kolem na procházku. Fenryrovi se líbili, tak k nim chtěl jít, ale jejich psík ho odháněl. Odešli a Fenryr zase zůstal sám. Ale co se nestalo - k večeru se tam ti lidé objevili znovu, přinesli mu dobrotu a řekli mu, že ho vezmou na výlet k hodným lidem. Naložili ho do auta a odvezli na místo, kde bylo mnoho jiných psů, ale bylo tam teplo, dostal dobré jídlo a dokonce ho někdy i pohladili.
Dá se říci, že se tam měl dobře. Jenže když viděl, jak ostatní pejsci mizí do nových domovů, chtěl také patřit jenom tomu svému páníčkovi. Jenže páníček nepřicházel a Fenryr to začal všechno vzdávat. Už na nikoho nevrtěl radostně ocáskem, jen zavrtěl konečkem - to aby věděli, že i tak ty přicházející lidi rád vidí. Ale jeho si skutečně nikdo nevšímal, každý ho minul jako my…A on to vzdal, přestal bojovat s nemocí, která ho trápila a 28.3.2006 odešel do psího nebe, odešel tam, po čem tolik toužil - vždy, když chce podrbat na kožíšku se najde ochotná ruka, která ho pohladí, prohání se po krásně zelených loukách a je mu teploučko a už ho vůbec nic netrápí…
A já teď vidím ty jeho oči - hluboké, krásné, smutné. Oči, ve kterých se prolíná utrpení s nadějí - tak to jsou oni, jdou si pro mě? NEJDOU…A zase smutné a hlavně dlouhé čekání.
Nejhorší je, že těch smutných očí je víc, těch nešťastných dušiček a zlomených srdcí. Ale tyhle jedny konkrétní mne strašně moc trápí.
Fenryre, Fenryre - TY TVOJE OČI!!!

Fenryr, pes sibiřského husky, musel být uspán v útulku v Českých Budějovicích pro nádorové onemocnění, které se už nepodařilo léčebně zvládnout... Má vzpomínku na webových stránkách Amira Martiny Pohorské http://www.volny.cz/utulek.amira
Obrazek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:55 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama