close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Betynka

26. září 2007 v 21:28 | majitelka blogu |  Psí příběhy

Narodila jsem se mamince Julince, která sloužila u jednoho myslivce. Bydleli jsme na hájence u lesa, hned vedle řeky. Bylo tam nádherně. Měla jsem ještě sestřičku Belinku. S mámou a s Belinkou jsme každé ráno chodily plavat. Tedy máma plavala, my jsme na kraji řeky lovily z vody stříbrné kamínky, honily se po mělčině a někdy jsme se pokoušely lovit rybky. Na břehu jsme stopovaly srny, které sem v noci chodily pít a máma se smála našim nemotorným pokusům. Bylo to krásné léto.
Když mi bylo osm týdnů, přišla k nám návštěva. Nějaký starý pán. Krásně voněl tabákem a ještě něčím zvláštním. Vzal mě do náruče a šimral mě svými dlouhými bílými vousy. Okusovala jsem je a on se tomu smál. Tak krásně se smál. Od té chvíle to byl můj pán. Odnesl mě s sebou, do domku na vesnici, kde nás už čekala jeho žena. Moje nová panička. Hned mi nachystala plnou misku masíčka. A od té doby ji chystala pořád a pořád a pořád. Až se na ni páneček kolikrát zlobil, že moc tloustnu. Bral mě do lesa a k vodě. Házel mi aportky a já mu je neúnavně nosila zpátky.
Obrazek
Večer jsme pak spolu sedávali na skále nad vesnicí, pozorovali ptáky nad lesem a děda mi vyprávěl. O svém životě, o lásce, o zvířatech a taky o německém ohaři Brokovi. To byl prý můj předchůdce. Já stejně nevím, co to je, ale moc krásně se to poslouchalo. Ze začátku s námi chodila i panička. Pak ale stále častěji zůstávala doma. Nakonec odjela. Děda za ní jezdil do města a pokaždé když se vrátil, byl načichlý takovým divným pachem. Při našich sedánkách na skalní vyhlídce stále častěji mluvil o babičce. "Je nemocná, Betynko, víš?" říkával.
Jednou se z návštěvy u babičky vrátil moc pozdě. Už jsem měla strach, že na mě zapomněl a že tady zůstanu sama. Seděla jsem za dveřmi a plakala. Můj dědeček se vrátil domů a taky plakal. Sklonil se ke mně a jeho slzy mi kanuly do srsti. "Už nikdy nepřijde, Betynko, už nikdy". Vlezla jsem mu na klín, jako když jsem byla ještě štěně a plakali jsme spolu. Časem to trochu přebolelo. Dál jsme chodili na skálu i k rybníku. Jenom jídlo mi teď chystal děda. Nevařil tak dobře jako babička, ale jíst se to dalo.
Jenže děda už nebyl jako dřív. Pořád vzpomínal na babičku a s každou tou vzpomínkou jako by ztrácel jiskru. Na podzim začal děda zase jezdit pryč a vracel se načichlý stejným pachem jako tenkrát, když jezdil za babičkou. Někdy býval pryč i několik dní. To mě chodila krmit sousedka. Bývalo mi bez dědy moc smutno. Sedávala jsem u branky a hlídala náš domeček. Musím mít přece všechno v pořádku, až se děda vrátí. Když přijel, měla jsem takovou radost! Skákala jsem mu až k hlavě a okusovala mu vousy. To ho vždycky rozesmálo.
Obrazek
Dneska byl děda ale moc smutný. Večer jsme šli na naši skálu. Byla jsem šťastná, běhala jsem kolem dědy, nosila mu klacíčky a z radosti jsem štěkala na všechno kolem. Proč jde ale děda tak pomalu? Na kopec tak tak vylezl. Ke konci jsem ho dokonce musela táhnout. Nahoře si vyčerpaně sedl do trávy a do vousů mu stékaly slzy. To není možné, můj děda přece nikdy nebrečí. Co se děje? Byla jsem zmatená. Přitáhl si mě k sobě, polk slzy a šeptal mi do ucha: "Dneska jsme tady naposled Betynko. Nedokážu se už o tebe postarat. A o sebe taky ne. Odstěhuju se do města k dceři". Byla jsem trošku smutná, že přijdeme o náš domeček, ale pak jsem si řekla: "No co, tak půjdeme do města. Hlavně, že budeme spolu." Ale bylo to úplně jinak.
Druhý den přijela dědova dcera se svým mužem. Znala jsem je oba, ale moc ráda jsem je neměla. Oni mě taky ne. Sbalili dědovi všechny věci a naložili je do auta. Když chtěl děda naložit můj pelíšek, vykřikla ta protivná holka: "Zbláznil ses tati? Co s ohařem ve městě?!" Když viděla, jak děda posmutněl, dodala : "Neboj, Milan jí už našel nového majitele. Bude se mít dobře". Tiskla jsem se k dědovi, nechtěla jsem jít od něj pryč. A děda potřetí v životě plakal. Držel moji hlavu v náručí a říkal mi: "Buď tam hodná Betynko, nedělej mi ostudu." Lízala jsem jeho slzy a slibovala, že ostudu mu nikdy nikdy nikdy neudělám. Pak mě Milan uvázal na vodítko a odvedl mě pryč.
Nešli jsme ale k novému majiteli. jak sliboval. Odvedl mě do psího útulku. K tetě Liškové. Už dva roky tady čekám. Vyhlížím svého dědu. Nebo toho nového pána, co o něm mluvil Milan. Vyhlížím někoho, kdo by mě vzal k vodě. Občas jdeme s tetou Liškovou, ale to není ono. Má nás pejsků moc a nemůže se mi tak věnovat. Já bych chtěla někoho jen pro sebe. Chtěla bych opět svého pána. Nevíte o nějakém? Určitě bych tam nezlobila, nemůžu přece udělat dědovi ostudu.
Betynka čeká v útulku Srbce: http://www.srbce.estranky.cz a bude čekat asi marně, protože přestože má paní přes 60 psů, odmítla Betynku zájemci vydat, že je tam zvyklá :-(
Obrazek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:56 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama