Bela zpívá severu

26. září 2007 v 21:52 | majitelka blogu |  Psí příběhy
Přišla zima. Severní vítr fouká z hor a Bele přináší vůni svobody. Tiskne se k plotu a toužebně kouká do dálky. Moci se tak zase jednou rozběhnout po sněhových pláních... Jen kdyby tady nebyl ten vysoký plot. U tety Liškové to není špatné, to určitě ne. Jídla je dost a má teplý pelíšek. Bela pamatuje časy, kdy k jídlu měla jen to, co našla u popelnic a v noci se třásla zimou v podchodech. Ví dobře, jak včas uhnout před okovanou botou i napřaženou rukou. Dlouho se toulala po ulicích, než se dostala sem. Do útulku k paní Liškové. Vážně je tady docela spokojená. Jen když fouká ten vítr z hor, posedá Belu zvláštní neklid. Tak ráda by běžela k těm horám. Ale ne sama, sama už ne. Chtěla by běžet se svým pánem. S pánem, který by ji měl rád stejně jako ona jeho. S pánem, který by ji hladil, krmil a česal. Bela by se dokázala odvděčit, o to nemusí mít nikdo strach. Je životem protřelá a ví co a jak. Teď ale sedí u plotu a tiše pláče. Její tělo je tady, v útulku, ale její duše se prohání v horách až od obrovských psích tlap létají spršky bílého sněhu.

Bela zaklání hlavu a začíná výt. V tom vytí je všechen žal, všechen smutek a touha. Bela zpívá o bílých zasněžených dálkách, o psích touhách, o lidské lásce i zradě. Bela zpívá o večerech u ohňů, o lesních vůních, o nocích pod širákem kdy vás budí i uspává šumění lesa. Zpívá o toulání, o svobodě i o volání dálek. Zpívá severnímu větru a doufá, že se její zpěv donese daleko, až tam, kde na ni někdo čeká. Až tam, kde je její pán, který sbalí usárnu, zapne přezky a řekne: "Belo, jdeme". Proč mu to jenom tak dlouho trvá? Bela je dávno připravená vyrazit...

Obrazek
Bela je sedmiletá fenka křížence sibiřského haskyho. I pro ni se již podařilo najít domov.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:55 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama