Albínina prosba o pomoc

26. září 2007 v 21:30 | majitelka blogu |  Psí příběhy

Jsem Albína, dvouletá dalmatinka s krásnými puntíky. Za svůj krátký život jsem již poznala, že ne každému a člověku se dá věřit. Můj kamarád z útulku, Antar, mi sice pořád říká, že se lidí nemusím bát, ale já vím svoje.
Antar je dobrodruh, světem protřelý. Prý se někde potuloval a lidi dobře zná. On už je umí odhadnout.

Ale já? Já bych se ve světě ztratila. Pořád nevím, co od těch lidí můžu čekat. Pohladí mě ta ruka, co se ke mě natahuje, nebo mě uhodí ? Jak to mám poznat ?
Obrazek


Tak jsem radši pořád ve střehu, nevím, co bude. To našinci, ti jsou jiní. Takový pes, když zavrčí, tak je jasné, že je zle, když ale zavrtí ocáskem, tak nikdy nekousne.
Nedávno mě chtěl jeden člověk pohladit, tedy já jsem si myslela, že mě chce pohladit. Natáhl po mě ruku a - buch! Dal mi ránu až jsem se otřásla. Nevím proč, nic jsem mu neudělala. Moc to bolelo a tak mě to vyděsilo, že jsem se třásla ještě druhý den. Lidi jsou divní. Antar nechápe, proč jim nevěřím, ale já vím svoje.
V útulku jsem krátce, trochu se tu bojím. Choulím se v koutě a čekám. Čekám na paničku, které můžu věřit, že ruka, kterou ke mě natahuje, mě pohladí, podá mi piškotek, podrbe za ouškem A já tu ruku olíznu, aby panička taky věděla, že i já ji mám moc ráda. My pejsci neumíme lhát a přetvařovat se. Proč jsou lidi jiní? Zeptám se Antara, ten to bude určitě vědět.
Obrazek


Už se tu na mě přišla podívat jedna paní. Maruška jí říkala, že jsem nedůvěřivá a že se potřebuji navázat na někoho, komu budu věřit. Jak to ta Maruška poznala, ona snad umí číst ve psí duši? Ano, já si moc přeju paničku, která mě bude mít ráda, která mi nebude ubližovat a které můžu věřit.

Antar říkal, že takoví lidé prý taky jsou, ale je jich málo. Ještě, že je tu Antar se mnou, je veselý a je s ním legrace. Alespoň se tolik nebojím. A třeba si pro mě panička přijde.
Když je mi moc smutno, tak mi Antar vypráví o tom, jaké to je, mít někoho, kdo ho má rád. Prý už to poznal. Tak si tu spolu povídáme a čekáme na toho svého páníčka, a Antar říkal, že určitě přijde. Antar je starší a chytřejší, tak já mu věřím. Páníček určitě přijde. Jenom aby věděl, kde nás má hledat. Jsme tady.
Obrazek
Albína byla obyvatelkou útulku Cheb http://www.utulek-cheb.estranky.cz
Její prosba nezůstala oslyšena, po pouhém jednom dni po uveřejnění si pro ni přijel mladý manželský pár s tříletým synkem a adoptoval si ji
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elvika Elvika | Web | 8. listopadu 2008 v 12:56 | Reagovat

Máš super blog, jo a uveřejníš zde příběh, prosím? sama jsem ho napsala a navíc jsem zjistila že máš asi ráda příběhy

________________________________________

Jednoho dne se fence bígla Ritě, narodilo sedm malých štěňátek. Když jim byly tři měsíce, jejich noví páníčci si je odvezli do nových domovů. Rita, věděla že štěňátka se budou mít v novém domově dobře, ale poslední sedmé štěně – Broka milovala. Když se ale někdo k jejímu pelíšku přiblížil, výhružně zavrčela a byla připravená i na to že by někdo natáhl ruku k jejímu pelechu a štěně sebral. Když někdo natáhl ruku, hryzla ho do ní, a on už se nevrátil. Čas běžel, a štěněti už byly čtyři měsíce. Už okusovalo nábytek a to Rita moc dobře poznala podle výkřiků : ,,Ááá Brok okusuje náš drahý nábytek.“Slyšela paničku. Rita pomalu přišla se svěšenou hlavou, paničku olízla a Broka vzala za krkem a šla s ním do pelíšku. Tam ho znovu očistila a něžně vytahala za kůži. (takto fenka trestá štěňátka když zlobí) Broček jen kvikl a vydal se hledat nějaké dobrodružství. Začal paničku tahat za nohavice a když se na něj podívala zaškrábal na dveře a zakňučel. Když si ho panička nevšímala, vše zopakoval. Když si ho ani teď nevšimla, naposledy vykvikl a udělal loužičku. Panička se nezlobila a uznala že je to její vina, protože Bročka nepustila na zahrádku. Teď ho ale pustila a Broček si jen tak běhal, ale když zpozoroval, že ho máma ani panička nevidí začal vymýšlet další lumpárnu. Pro jistotu zalezl za domek kde nejsou okna a začal se hrabat v hlíně. Myslel že ho nikdo nevidí, ale z vedlejší zahrady ho pozoroval soused. Soused štěně zavolal a při mluvení mlaskal. Bročkovi to nedalo a šel se podívat co to je za zvuk. Soused uviděl díru a málem omdlel. ,,Ty uličníku, cos to udělal? Už ho nehladil. Jen zavolal na paničku : ,,Sousedko! hrabe vám tu nějaký psisko!“ panička odpověděla ,,To je Broček, naše nový štěně!“ ,,Ale sousedko, podhrabal kytičky!“ ,,Sousede, stejně jsou suché!!“ „Nejsou, sousedko vyhrabal vám všechny tulipány!“ „Ten lump“ zavolala panička a letěla z kuchyně přímo za dům. Přišla i Rita, tímto křikem trochu vyděšená.

Vzala Bročka a znovu ho vytahala za kůži. Ten kvičel! Panička ho odebrala a zavřela do pokoje, kde byl sám. Kníkal a škrábal na dveře takovou silou, že je panička musela otevřít a naštvané štěně vypustit. Brok vletěl na linoleum jako raketa a jaksi si nevšiml že panička vytírala. Uklouzl na linoleu a spadl. Najednou ležel na boku a snažil se vstát. Po 10 minutách, když se postavil začal funět a znovu mu podjely pacičky a uklouzl. Konečně přešel linoleum! Lehl si na koberec a spal v nevídaných polohách. Když se vzbudil, vyběhl otevřenými dveřmi na sluníčko a tam se blaženě uvelebil. Brzy usnul. Probudila ho vůně masa. Vzal mističku do tlamičky, vběhl do kuchyně hodil ji na zem a štěkl. Dostal kus masa. Chutnalo mu, pomlaskával si při jídle. Dny ubíhaly a Broček měl 1 rok. Dokázal si sám hrát. Už nebyl to malé hloupé štěně, které hrabalo. Ne – hrabání z něj vyprchalo. Jako kdyby to ani nebyl bígl. Už nezlobil a štěknul jedině, když chtěl ven. Nedělal loužičky a neokusoval nábytek. Už byl moudrý a hodný.

Nezlobil a každý ho měl rád. Dokázal udělat takový smutný obličej, že ho hned někdo pohladil. Ale na lidi, co jen prošli kolem plotu štěkal a vrčel. Soused ho miloval, a vždy, když šel na zahradu, bral si psí dobroty, kdyby náhodou byl Broček venku. I panička si ho zamilovala, a neměl jen tak obyčejný pelech, ale krásný a královský pelíšek. Kdo přišel na návštěvu, toho očuchal, a jednou tahal návštěvu za nohavici, až kus utrhl. Panička se omlouvala, ale návštěva řekla, že je to normální. Jo, jo, s Bročkem je legrace!

KONEC

________________________________________

Měl tu být ještě obrázek a ozdobným písmem konec, ale asi to tu není. Zveřejnit to nemusíš, jak chceš.

________________________________________

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama